To nejdůležitější, co nás obklopuje, bývá lidským očím neviditelné. Tajemství jihlavských katakomb a další záhady na hranici života a smrti. Eminent, Praha 2010

To, že z reportážní dokumentaristiky se zpětně vytvářejí knihy, známe všichni. Stejně jako od časů Dietlových se knihy dělají z filmových a televizně seriálových scénářů. O jejich kvalitě víme také své. Na tak kniha vynikajícího, přiměřeně skromného a důsledného Stanislava Motla a jeho „svod“ záhadologických příběhů kompozičně spjatých rámcovou povídkou jihlavského podzemí je velmi dobrý; již jeho relativně nápaditá kompozice, již by František Všetička nazval možná čerchovanou, příběh tajemství jihlavských katakomb přerušovaný vsuvnými, ilustrativními příběhy, jež fascinují ještě víc, tedy kompozice čerchovaně gradující: o cestě do onohi světa v ledové štěrbině na Kavkaze, o Jacku Londonovi a jeho Vlkově domě, o známém tématu Ultima Thule a nacistické ideologii, o Indce, se kterou se baví sloni, o racku černém či bílém, který zvěstuje život nebo smrt, o záhadném posledním letu Antoina Jeana‑Baptiste Maria Roger de Saint‑Exupéryho (1900–1944), kdy zavítáme do Středozemí i do korsické hospody a do domu snad Exupéryho milenky, o věštbě v poušti, kletbě bílých bohů, o citech a umné magii. Dobře se to čte, literárně je to zdatný, inteligentní výkon, myšlenkově přiměřený, lidsky hřejivý: není tu ani namyšlenost pseudovědeckých nabobů činících z vědy nové dogmatické náboženství, ani nezkrotná fantazie egocentrických, exhibujících záhadologů; stejně jako Motl svými zážitky i my jsme jeho příběhy obohaceni, lidsky prostoupeni, jsme zase o něco víc vědoucími právě proto, že i potom víme jen málo nebo skoro nic.