Na tepně větru rány vran.
Topoly v polích. Chorý sníh.
V matečném světle prosvítí
Tvář utkaná z pavučin.

Předjaří pusté. Mlhy jdou
krajinou ztuhlou v železech.
Jako hůl slepce srdce tápe.
A rány vran. A krve rez.

Padají hvězdy nocí bezednou.
Dozrává réva na úbočí.
Zborcené světy!
Našim vteřinám
dnes douškem vína zatlačujem oči.

Jediný život žijeme.
K jediné smrti odsouzeni.
V tolika chvílích umřeme.
A celé světy s námi.

Do nebe trčí holé stromy.
Stříbrný vítr tančí podzimem.
Mnohé, které jsme milovali,
dnes kryje nenasytná zem.

Dávné cesty jsme zapomněli.
Popaměti se vracíme
do krajiny, kdy svět byl mladý.
Zdálo se, že ho tvoříme.

A co jsme smysly objevili,
Co srdcem a co rozumem,
Neobstojí před tou chvílí,
Když cítíme, že nebudem.

Je večer. Zas tě neuvidím.
Jen vzpomínkami se dnes sytím.
Když všechno blízké minulo.

Láska je velká vzdálenost.

Až kosti básníka se změní v zlatý prach,
Jen jeho písním bude naslouchat.
Chutnat je jak hlt mladého vína.
Opojen snem, než přijde kocovina.

Vrbové proutky lámou mé ruce bílé.
Kéž vrátí se milý. Ať přijde chvíle,
Kdy pomiluje mě tak jako kdysi!
V plynoucí vodě jeho tvář ztrácí rysy.

Kláštery ve skalách.
Poutníka vidíš jít.
Uzoučkou pěšinou…

K nebi je daleko.