Vynikající svazek se skvělým úvodem sestavil a napsal známý literární vědec, bohemista, slavista, najmě slovenista, sám překladatel Viktor Kudělka z překladatelské tvorby Ivana Dorovského, letošního pětasedmdesátníka (nar. 18. 5. 1935): dalším publikačním číslem na jeho počest bylo vydání jeho juvenilie1. Makedonské souvislosti našeho předního slavisty, makedonského akademika a čestného profesora Skopské univerzity jsou už dostatečně známy a autor této recenze o nich nejednou psal2. V. Kudělka v úvodu ukázal jeho překladatelskou dráhu nepateticky a neretušovaně jako cestu úpornou, ne vždy úspěšnou dle hesla per aspera ad astra. Bere Dorovského dráhu překladatele v několikeré podobě: jednak jako svébytnou, kreativní činnost, dokonce bych řekl, že pro pochopení balkánských slovanských literatur pro nás dnes klíčovou, dále jako doprovodnou aktivitu jeho literárněvědných prací, kontext jeho vlastní, původní básnické tvorby a last but not least jako pozoruhodného průvodce vkusovým a názorovým světem překladatele, ale také různým vnímáním a recepcí různých autorů: Dorovský je – a to je dost vzácné – především překladatelem poezie, zejména lyrické. V. Kudělka sleduje jeho dráhu od prvních makedonsky psaných básnických pokusů spolu s prvními pokusy v češtině a s překlady Blaže Koneského. Upozorňuje také stav české kulturní politiky včera i dnes: tedy zejména na to, jak těžce se tehdy novopečený Brňan Dorovský prosazoval v Praze, kde již byly překladatelské karty rozdány, problémy s vydáváním makedonských autorů i jeho překlady Kostase Varnalise, které mu do Hosta do domu přijal Oldřich Mikulášek, i jeho úlohu v českém přetlumočení ukázek z tvorby nositele Nobelovy ceny za literaturu Giorgose Seferise (1900‑1971). Dorovský překládal a překládá poezii a prózu a drama z ruštiny, novořečtiny, makedonštiny, charvátštiny, bulharštiny, srbštiny a slovenštiny spíše mimo velké časopisy, v denním tisku a v přílohách novin, a to často ukázky tvorby méně známých nebo u nás v té době zcela neznámých autorů nebo méně známé části jejich tvorby. Jeho lví podíl na svazcích Brno – Plovdiv, jeho sborník Básníka miluje svět (J. Wolker) a jeho nezastupitelná úlohu při formování Společnosti přátel jižních Slovanů v nové situaci od 90. let 20. století a jeho překladové edice z tvorby jihoslovanských autorů. Kromě poezie a prózy překládá Dorovský také drama a v tom je i jako teoretik a historik následovníkem známých dramatických pokusů a dramatologických studií z pera Franka Wollmana. Řada jeho podnětů se v minulosti z politických důvodů nerealizovala, jiné zůstaly v rukopise z důvodů jiných. Zapomenuta není ani jeho aktivita v překládání dialogových listů pro brněnské televizní dabingové studio (více než 30 filmů), pozoruhodné jsou jeho překlady českých i jiných autorů do dalších jazyků (do bulharštiny a makedonštiny). Jeho vlastní básnická sbírka Stesk po jihu (1985), kterou vydal k svým padesátinám, představuje skutečnou básnickou hodnotu. V přítomném výboru jsou lyrické básně z 15 národních literatur (albánské, bosensko‑hercegovské, bulharské, estonské, charvátské, japonské, makedonské, rumunské, ruské, novořecké, slovenské, slovinské, srbské, turecké a vietnamské), často i rozsáhlejší skladby, některé přeložené z podstročníků, jiné z jiných překladů do blízkých jazyků. Nicméně tvorba jižních Slovanů převládá. „Podávají svědectví mj. o tom, co se v době vzniku překladů tisklo. Některé z nich oslavují tehdejší vedoucí představitele, jiní velebí myšlenku komunismu. Všechny však dokládají Dorovského překladatelské postupy, jeho umění přetvořit, přetavit do češtiny text z jiného jazyka, z jiného jazykového kódu…“ (V. Kudělka, s. 16). To vše ovšem souvisí s osobností Ivana Dorovského: „Jako znalec Balkánu Dorovský vystupoval proti tzv. balkanizaci a poukazoval na to, že Balkán je křižovatkou dějin, kultur a civilizací, že je laboratoří, v níž se rodily nové koncepce, národní ideje a programy, místem, kde se zrodilo samo slovo demokracie…“ (Kudělka, s. 10).

Snad přímo symbolicky je sborník překladů uvozen básní Desanky Maksimovićové Balkánec: „Nestydím se, že jsem,/ jak vy říkáte,/ barbar z Balkánu,/ ze země špíny a přečastých bouří./ Vězte však,/ že máme také kulturu a srdce, která hoří.“ (s. 19).

Podstanou část knížky tvoří medailony přeložených autorů, mezi nimiž jsou Gennadij Ajgí, Elisaveta Bagrjana, Georgi Belev, Christo Botev, Milovan Danojlić, Oskar Davičo, Odysseas Elytis, Naim Frashëri, Dora Gabeová, Pavol Horov, Veselin Chančev, Slavko Janevski, Jevgenij Jevtušenko, Edvard Kocbek, Vojtech Kondrót, Blaže Koneski, Srečko Kosovel, Ján Kostra, Gustav Krklec, Miroslav Krleža, Risto Lazarov, Desanka Maksimovićová, Leonid Martynov, Vojtech Mihálik, Bistrica Mirkulovská, Vesna Parunová, Miodrag Pavlović, Ante Popovski, Kosta Racin, Branko Radičević, Sevan Raičković, Vătjo Rakovski, Jannis Ritsos, Robert Rožděstvenskij, Giorgos Seferis, Vele Smilevski, Gane Todorovski, Mats Traat, Miroslav Válek, Kostas Varnalis, Aleksandar Vučo, Anđelko Vuletić aj.

To, co je na této poezii podstatné, je silná přítomnost přírody v jejím původním, nemetaforickém významu: jezero je jezero a strom je strom. A potom láska a smrt, tedy to, co se nejvíc uchovalo ve folklóru včetně Písně písní. Balkánská poezie slovanská je archetypální – to je zřejmé už ve srovnání se slovenskou nebo ruskou, jak jsou v tomto svazku přítomny.

Vkusně a nevtíravě působí ilustrace V. Tomana. Dobře udělaná kniha jako připomínka osobnosti i jako významný studijní materiál a koneckonců memento.