Moderní doba přinesla řadu národních a osobních tragédií. Jednou z nich je i životní příběh Jánose Esterházyho (1901‑1957), maďarského šlechtice a politika, který v bývalém Česko­slovensku a na Slovensku představoval maďarskou menšinu, hájil její zájmy a jistěže přispěl k zániku meziválečného československého státu, ale současně jako obhájce univerzálních křesťanských hodnot dokázal hájit práva nejen Maďarů, ale i Židů na území první Slovenské republiky. Jde jistě o osobnost politicky kontroverzní, různě hodnocenou, jinak v Maďarsku, Polsku, jinak na Slovensku a jinak v českém prostředí. Myslím, že nejlépe a s noblesou to vyjádřil autor doslovu prof. Tibor Žilka, když svůj text nazval biblickým Kto je bez viny, nech hodí do neho kameňom! Mimo jiní tam píše: „Isteže, národne orientované myslenie alebo jeho politická činnosť v záujme maďarskej menšiny na Slovensku sotva možno poprieť, veď J. Esterházy vyrastal v rodine, ktorá si zakladala na národných tradíciách a koniec‑koncov aj priniesla mnoho obetí v dejinách. Ale národně zájmy vždy podriaďovala křesťanským ideám a žila, pracovala v duchu křesťanského univerzalizmu…“ (s. 184). I když uznáme, že to, co prožila rodina Esterházy po roce 1945, prožili jiní třeba po roce 1938 nebo 1939 či kdykoli v období do roku 1995, tato osobnost národně pravicového politika, kritika politiky meziválečného Československa, Slovenského štátu, ale i německé menšiny na Slovensku a Henleinovy strany stimuluje široké smiřování a toleranci. Kromě dalších textů třeba zmínit vzpomínku překladatelky slovenské literatury do maďarštiny Judith Mayer.

Kniha se skládá z deníků, korespondence a záznamů z pozůstalosti Marie Esterházy‑Myciel­ské, Jánosovy mladší sestry. Najdeme tu její vzpomínky na skoro idylické dětství, deníky zaznamenávající tragédii rodiny po roce 1945 i vězeňské zápisky Jánose Esterházyho, nejdůležitější etapy jeho života a jeho tzv. křížovou cestu, tj. její nejdramatičtější a nejtragičtější události. Když se v roce 1945 blížila na Slovensko fronta, odmítl J. Esterházy – i přes varování přátel – opustit Slovensko. V kritický moment navštívil Gustáva Husáka, jenž byl tehdy povereníkem vnitra, jako politik podporující obnovu Československé republiky; ten ho však 25. června 1945 vydal orgánům NKVD. János Esterházy byl potom v nákladním vagóně dovezen vlakem do známé moskevské věznice Lubjanka. Zde se údajně setkal s A. I. Sol­ženicynem, který ho v společné cele naučil rusky. Odtud byl deportován do tábora Kňaž‑Pogost v republice Komi (evropská část SSSR), tedy na území ugrofinského národa; ale útěk nebyl možný. V Česko­slovensku byl mezitím odsouzen k trestu smrti a z SSSR vydán zpět. Jeho mladší sestra bojovala o jeho život s pomocí Emila Prisendera (v 90. letech byl za to v Maďarsku posmrtně oceněn, umírá velmi brzy v důsledku vydírání orgány Státní bezpečnosti), jenž měl kontakty na ministra, známou osobnost, dr. Vavra Šrobára; ten měl zase kontakty na V. Širokého a V. Clementise a prosadil nakonec změnu trestu smrti na doživotí. To se stalo roku 1949, o rok později Šrobár umírá. Potom nastává Esterházyho pouť po česko­slovenských věznicích: jeho spoluvězni byl například slovenský menšinový autor z Jugoslávie Paľo Bohuš; na jeho stranu se nakonec postavil i jeho původně levicový odpůrce, maďarský spisovatel působící na Slovensku Zoltán Fábry. Důležité zápisky J. Esterházyho ze sovětského gulagu a česko­slovenských věznic (jeho cesta končí v Mírově 8. 3. 1957) poskytují fascinující pohled na člověka, který si mezi spoluvězni vybudoval neotřesitelnou pozici svou statečností a humanitou. Deníky jeho sestry zase zaznamenávají úporný, ale marný boj za jeho osvobození, jenž nebyl úspěšný ani po Stalinově smrti; jistě své sehrály i události maďarské revoluce v roce 1956, ale i strach a vzájemné šachování tehdejších činitelů i anti­humanismus systému. Nemocný Esterházy byl ponechán bez pomoci a nemohl být ani řádně pohřben: jeho ostatky byly údajně – podle oficiálního oznámení úřadů – uloženy do společného hrobu. To zcela postačí k charakteristice doby a lidí. Vynikající ediční čin je pozoruhodný z hlediska lidského svědectví, ale také literárních kvalit: jde o deníkové záznamy, souvislejší výpovědi, dopisy a kusé záznamy v kalendáři, vše upoutává a ohromuje syrovou autenticitou. Jsou také svědectvím o sebe­obětování Márie Esterházy‑Myciel­ské, která – i když mohla odejít do Polska – zůstala při bratrovi v jeho i své těžké lidské a ekonomické situaci. Její popisy úsilí, doslova chození od čerta k ďáblu, aby bratra omilostnili, jsou dokladem vytrvalosti, ale o bezmoci před všemocným systémem: odtud hořce ironický název celé knihy. Text jímavý, drsný i důrazně varující.