První svazek her Václava Havla, který loni vyšel v brněnském nakladatelství Větrné mlýny (V. Havel: Hry 1. Odpov. red. Pavel Řehořík, Brno 2010, 278 s.), je záslužným činem.

V „jednotce“ vycházejí hry starší, z 60. let minulého století (Zahradní slavnost, Vyrozumění, Ztížená možnost soustředěníale také zatím poslední Odcházení. V dalších svazcích to v „dvojce“ budou Rodinný večer, Spiklenci, Žebrácká opera, Horský hotel, Largo desolato, Pokoušení, Asanace, Zítra to spustíme, v „trojce“ pak Anděl strážný, Motýl na anténě, Audience, Vernisáž, Protest a Chyba. Poetika titulů bije od očí a kromě toho člověka překvapí poetologická kontinuita včetně Odcházení: zjevná intertextualita od samého počátku a skoro vizionářská anticipace věcí, vztahů které se utvářely v prostředí jistých v podstatě tehdy nečekaně preferovaných společenských kruhů. To, co se kdysi zdálo přece jen hyperbolou, stalo se po letech holou realitou. Havlovy hry mají nyní jako by jinou poetiku: zatímco v minulosti byly vnímány jako modernistické absurdní hry refektující podstatu tehdejšího společenského systému, jistě i se značnými obecnými přesahy, dnes platí spíše jako klasické nebo novorealistické hry; to, co se v minulosti zdálo přehnané, je dnes krotké. Havlovy hry 60. let minulého století reflektovaly absurditu tehdejší doby či lépe společnosti, dnes jsou již literaturou faktu. A Odcházení jen podtrhlo jejich odedávný postmodernistický kontext. Nejsem si jist, zda další svazky budou v tomto smyslu stejně emblematické. Proces vrůstání absurdity do reality, který v běhu času zesílil, je také dokladem dřímající, třebas nechtěné a nezáměrné potenciality každého artefaktu, jenž si v nových situacích hledá nové percepční valence, a prožívá tak, řečeno s Bachtinem, svůj svátek vzkříšení.