Jak se může uctívaný pražský profesor z učení Karlova, proděkan a vedoucí ústavu stát u nás takřka bezdomovcem, jak je mu vlastní majetek nabízen na prodej – a to za pouhých šest milionů, jak člověk přežije dění na Filozofické fakultě tohoto učení od 50. let 20. století po první dekádu století následujícího při nejméně dvou zásadních a několika menších převratech?

Snad se do toho všeho trochu promítl osud proslulého Julia Jurenita a jeho žáků Ilji Erenburga z autorovy oblíbené sovětské literatury 20. let minulého věku. Můžeme to hodnotit různě, ale co Milanu Hralovi (nar. 13. 5. 1931) nelze upřít, je slušnost, korektnost, schopnost ostré ironie, ale i sebeironie, umění textové koláže a smysl pro absurditu až nonsens: ono zažít u nás dobu od první republiky po rok 2010 není žádná legrace a bez těchto vlastností to ani není možné.

Skoro na počátku stojí skvělá kapitola Příběh studentky Slavíkové. Je to jistě realistický, pravdivý příběh, ale současně smutné podobenství: duševně postižená studentka, kterou nechali studovat na doporučení psychiatra ve smyslu terapie a naplnění života, osoba s výbornou mechanickou pamětí, ale neschopná samostatného úsudku, měla výsledky často lepší než běžní studenti, ale nemohla z uvedených důvodů dostat vysokoškolský diplom. Pamatovala si prostě všechno, co slyšela, aniž si cokoli zapisovala. Učitelé o ní říkali: věděla u zkoušky všechno, co jsem vykládal, a nemotala to jako ostatní. Hrala dodává: „Cynik by okamžitě řekl, že tuto fakultu nejlépe absolvují totální šílenci“ (s. 11).

Hralův text, k němuž se odhodlal až v českotřebovském exilu, kde se ocitl poté, kdy ho vyhnali z jeho pražského bytu noví majitelé, o nichž zde barvitě a sarkasticky píše, kdy ho – jeho jako „sovu“ – budí ranní popeláři a kdy se mu před jeho duševním zrakem objevují výjevy – žertovné, groteskní, smutné, radostné a veselé, jak je přinesl život, je pozoruhodným konglomerátem, různožánrovým dílem, které maně tvoří alternativu některým jiným textům – svědectvím o dění na pražské Filozofické fakultě v posledních desetiletích, knih vydaných však v jiných nakladatelstvích a za jiné peníze: Hrala musel odejít do provincie jako Ovidius a vydání a „honorář“ si samozřejmě zaplatit sám. Neberme jeho stylizovaně žertovné vzpomínky na lehkou váhu: najdeme zde partie sice humorné a groteskně absurdní, ale také pochmurně vážné, pasáže – nehledě na autorovu civilnost – až úpějící, fakta do nebe volající bez naděje, že nějaké nebe vůbec je, partie plné zoufalství, kanadských žertíků i šibeničního humoru. Je to čtení, které sice nepřinese úlevu ani jen pobavení, není ani akční, neobsahuje ani pomluvy a běžné pseudoideologické štvaní a bulvární nechutnosti: v tom je střídmé a věcné, i když někdy nelítostné, jak nelítostný, ale i uměřený je sám život. Hrala – nehledě na své vědecké výkony, na zasloužené a všeobecně respektované akademické pozice a nutnost jistého taktizování a hledání kompromisů – neztratil nic z dobrého lidového vychování, které se neskloní před nadutostí autorit jakékoli doby, ponechává si od všeho dění odstup a nadhled, ačkoliv mu jistě mnohokrát nebylo z dění u nás dobře a není ovšem dosud.

Jestliže jedna z vlivných koncepcí českých dějin hovoří o novodobém plebejském základě českého národa, nehledě na slavnou státotvornou aristokratickou minulost, musím přiznat, že takovými plebejskými polohami je Hralovo vzpomínání prosyceno: to se řadě prominentních autorů, z nichž někteří jsou tu i vyvoláváni jménem, jistě nebude líbit. Již na počátku, kdy si chce stárnoucí akademik z Prahy vystavět na zahrádce tzv. suchou zídku, dočká se jednoznačného ohodnocení: „To je zeť tý učitelky Kučerový, co měla ty chlupatý pse, co byla tak vostrá, když někdo tejral zvířata. Mladá přinesla z krámu, že prej je profesor v Praze. Ale to nebude. Sbírá tady kameny a teď se de bavit s tím, no jak jim říkají, no, co ho žena vyhodila z bytu, von moc pil, s chlapama si dávali koňáky, dělal na dráze a teď je ten, no homolesák. Tak žádnej profesor.“ (s. 5). Je to žertování obousečné, to každý akademik dobře ví.

Struktura Hralových „pamětí“, které nejsou pamětmi, ale spíše shlukem barvitých asociací, je poměrně složitá: na prvním místě jsou epizody vyprávěné takříkajíc in medias res, tedy současné poměry, potom se skoky ocitáme na Filozofické fakultě UK, později zase v autorově dětství a mládí, se vzpomínkami na rodný Humpolec, a potom se zde objevují portréty osob a osobností, více či méně vstoupivších do jeho života. Hrala, jehož literárněvědným tématem byla také satira, je i tu praktickým satirikem, například již v jedné z úvodních kapitol Start privatizace na dráze.

Vědecká činnost literárního vědce Milana Hraly, rusisty a také translatologa, je rozsáhlá a hlavně podnětná. Kromě různých doslovů a předmluv, zejména k M. Zoščenkovi (na setkání s jeho manželkou tu také vzpomíná), M. Bulgakovovi, I. Ilfovi a J. Petrovovi aj., je tu zmiňovaná kniha napsaná s M. Drozdou Dvacátá léta sovětské literární kritiky: LEF – RAPP – Pereval (Praha 1968), editorství sborníku Kapitoly z dějin českého překladu (Karolinum, Praha 2002), do kterého se drsně opřela jedna recenze, o níž tu Hrala sarkasticky uvádí: „…například píše: Všimněte si, že o roce 1939 Hrala mluví jako o okupaci, o 1968 jako o řešení politických problémů vojenským způsobem. Co tím má být řečeno? Že odmítám dávat na stejnou úroveň tyto dvě celonárodní tragické události, což je dnes politicky diskvalifikující! Tak jsem uvažoval, jak to vlastně je. Okupace znamená obsazení území nepřítele s cílem připojení a zavedení vlastního pořádku. Přesně to se 1939 stalo a nic na tom nezmění dnešní politická situace v Evropě. Platí to také o roce 1968? Sotva. Nemohu okupovat něco, co jsem měl dvacet let pod kontrolou a co se mi z ní začíná vymykat. Mohu situaci řešit diplomaticky, politicky, vojensky, agresí, vpádem, vstupem (to je decentní a pro tento výraz se v Moskvě rozhodli) nebo jinak. Je tu ovšem jen možnost pro užití slova okupace: Pokud si totiž S. a jeho guru myslí, že dvacet let před Srpnem bylo Československo naprosto suverénním a nezávislým státem. Pak je to vše v pořádku.“ (s. 136‑137); dále spoluautorství Malého slovníku sovětských spisovatelů (Praha 1964), Problémy sovětské prózy 20. a 30. let (Praha 1983), editorství odeonského Slovníku spisovatelů: Sovětský svaz (1977), kam přispěli snad všichni tehdy oficiální čeští rusisté, editorství různých výborů ruské prózy a hlavně jeho opus magnum Ruská moderní literatura 1890-2000 (Karolinum, Praha 2007).

V Hralově paměti ožívají postavy a postavičky, které tu nebudeme jmenovat: dílem to dělá i sám autor tak, že jim ponechává jen křestní jména nebo je identifikuje jen v narážkách, jindy neváhá přijít s celými jmény. Jinak řečeno: Hralův vzpomínkový text je tak určen spíše zasvěceným nebo alespoň zpola zasvěceným, i když třeba připustit, že ty nezasvěcené nutí pídit se po dešifraci. Text je tedy možná zcela nezáměrně rafinovaným útvarem s hádankou nebo tajemstvím. To se týká zejména slavistiky a rusistiky a potom Ústavu translatologie. Ožívají tu slavné postavy včetně Jana Mukařovského a Bohuslava Havránka, ale viděné Hralovýma očima, tedy z odstupu, nadhledu a hlavně podhledu, z „ptačí“ i „žabí“ perspektivy – to činí z jeho vzpomínek text značné poznávací hodnoty, nehledě na jejich subjektivitu, nebo právě proto.

Žánrově jsou jeho „paměti“ opravdu heterogenní: anekdotické příběhy, které vymyslel sám život (Příběh dvou Hájků), mezitím gurmánská črta (Tajemství cibulové omáčky a jiné záhady). Kromě toho mnoho digresí, v nichž autor vyjadřuje své lidské i politické názory, řekl bych velmi samostatné. Neměl to Hrala lehké v podstatě nikdy: jako všichni, kteří chtějí zůstat aspoň trochu samostatní ve svých názorech, současně však dokázal lidsky zaujmout i oponenty a získat je někdy na svou stranu. Pěkná je pasáž o návštěvě významného sovětského hosta (někdy kolem roku 1985), jenž s hrůzou zjistil, že revizionista Hrala je na fakultě proděkanem, když jeho kniha s M. Drozdou byla označena takřka za zločin – nebyli v tom ostatně sami: to pro většinu znamenalo těžké problémy a často zničený celý život. K tomu malé vysvětlení: v kdysi hrozivé brožuře Cesty a rozcestí československé rusistiky (orig. Evoljucija čechoslovackoj rusistiki, autoři V. A. Kovaljov, K. I. Rovda, přel. kolektiv, Lidové nakladatelství, Praha 1972) najdeme dvě studie, jež byly předtím rusky publikovány v čas. Russkaja literatura v letech 1970‑71. V českém prostředí byly tyto ideologicky předpojaté texty využity ke „kádrování“ těch, kteří tam byli jmenováni v negativním smyslu, a hlavně k personálním šarádám a vyřizování osobních účtů – ostatně jako u nás ve všech přelomových dobách. Vzpomínám si, jak si někteří naši rusisté alibisticky libovali, že tam byli uvedeni neutrálně nebo spíše kladně anebo vůbec nebyli uvedeni, což bylo vůbec nejlepší. Nejvíce napadanými byli Z. Mathauser a s M. Drozda. Uvedený odstrašující příklad (těžko říci, zda oba sovětští literární historici psali na politickou objednávku dobrovolně či z přinucení nebo zcela z vlastní iniciativy) je nadčasovým varováním před centristickým pojetím vědního oboru, kdy jedna názorová skupina („technologové moci“) – využívajíc různých i politických situací – může autoritativně posuzovat práci jiných, direktivně řídit příslušný vědní obor a dokonce rozhodovat o lidských osudech.

Hrala tu nešetří ani své generační druhy, ukazuje je často v směšných polohách, ale nešetří ani sebe a nemyslí to zle, jedovatě. I vůči těm, kteří mu ublížili nebo k nimž nechová sympatie, je korektní, ale neretušuje. Je také otevřený také k novým generacím, ale nerad vidí, když se stará schémata opakují. Netolerance, dogmatismus, „kádrování“ – toho zažil až příliš.

Je tu dost smutných věcí: nespravedlivých a pitoreskních habilitačních řízení, intrik, je tu takřka vše, čím akademické prostředí vždy oplývalo a oplývá. Ale je tu líčena i řada dobrých věcí, kdy se rozumní lidé spojili – v jakékoli době – a uhájili jakous takous spravedlnost. Neboť takzvané boží mlýny melou sice trestuhodně pomalu, ale jistě.

Hrala také komentuje kulturně politické události, třeba osud Odeonu, Lidového nakladatelství, vysokoškolské tituly a jejich nabývání a ztrácení, cestovní zážitky, např. cestu na slavistický sjezd v Kyjevě, vynikající je kapitola O litevských karainech a estonské Kundě (nejde o vulgarismus, ale o název města, dříve zakázaného vojenského prostoru SSSR, s čímž je právě spojena pointa příběhu).

Hralovy „zápisky“ nejsou paměti v pravém slova smyslu, ale dokonale z nich vyrůstá celek, komplexní pohled na řadu desetiletí československého a českého vývoje, možná i vývoje střední a východní Evropy vůbec očima českého intelektuála zatlačovaného ke zdi – a to stále. Jako by tu chyběla aspoň špetka nostalgie, kterou jsou například přeplněny – zejména v plačtivých a velmi působivých jeseninovských partiích – rozsáhlé, vědecké, bohatě dokumentované memoáry Václava Černého, o němž se autor také zmiňuje. Jako by se Hrala poučil z konciznosti a „ostrého“ syžetu (Rusové říkají „ostrosjužetnyj“) ruských formalistů a ruské prózy 20. let minulého století: drobty, ale skvěle zakomponované, detaily, ale dokonale zřetězené, fragmenty, leč brilantně vytvářející celek, ducha doby a národa. A nakonec epilogová recese: nejenže všechno bylo trochu jinak, ale hlavně všechno trochu jinak bude.

Knížku by si měli přečíst zejména mladí, aby se trochu nakazili autorovou skepsí a odstupem, aby trochu ztlumili svůj radikalismus a naduté sebevědomí, ale tato rada bude asi oslyšena; abychom zůstali v poloze lehkého tónu Hralova: knihu si možná v nějakém antikvariátu najdou, až na dvéře zaklepe stáří a s ním existenciální, ale možná u někoho ještě dříve pouhopouhé existenční starosti, jež autor řešil útěkem z hlavního města, byv z něho vlastně vypuzen novými ekonomickými poměry, situace, která byla tehdy asi spíše výjimečná, ale která možná je a bude standardní, a nastěhováním do bytu, jenž naštěstí měla v českém maloměstě po rodičích jeho dnes již zvěčnělá manželka. Lze si jen přát, aby to každému vyšlo tak dobře. A  autorovi zbývá jen popřát pevné zdraví a ještě dlouhé roky toho intelektu, jímž nás ve svých vzpomínkách obdařil.