Gabriela Fatková, Lenka J. Budilová, Miroslav Kouba, Michal Pavlásek, Václav Štěpánek: Balkán a nacionalismus. Labyrintem nacionální ideologie. Západočeská univerzita v Plzni, Porta Balkanica, o. s., Brno, 2012.

Rozhodně jde o publikaci potřebnou: i proto, že se tu prezentují dotčená pracoviště včetně brněnského Ústavu slavistiky a o. s. Porta Balkanica, které při něm nedávno vzniklo. Všechny studie jsou zajímavé; přinášejí nová osvětlení starého materiálu nebo materiál nový, aktuální.  Především slovo „nacionalismus“: to se chápe jinak u nás a jinak v zemích západní Evropy: příznačná je v tomto angličtina ve všech jejích podobách. Každý turistický slovníček vám uvede dva české významy: nacionalismus a vlastenectví. Jeden příklad navíc: tajemné ruské slovo „народность“ se u nás překládá jako lidovost nebo i národnost, národní ráz: anglicky jako national colour, nationalness, nationality, folkness; nezřídka je tedy nacionalismus (nationalism) chápán jako láska k národu, nemluvě o tom, že je tu skryt i význam celonárodní, státní, ale zase jinak než ve francouzské identifikaci národa a státní příslušnosti. Takže problémy již na samém počátku, zvláště když se autoři téměř výlučně opírají o tzv. západní produkci: vše jsou anglicky psané knihy nebo studie, autory jsou často sami Britové nebo Američané, často německo-židovského původu, což do jisté míry zaručuje znalost a jistou míru citlivosti k národním mentalitám, ale otázka zní: jak je to vlastně s domácí produkcí na toto téma u Slovanů obecně, na Balkáně slovanském i neslovanském zvláště. Nevím, ale pokud taková produkce existuje a např. V. Štěpánek to na svém tématu jednoznačně dokládá, je to jako  kdybychom zkoumali Kalifornii na bázi čínské politologie (někteří nám zase říkají, že českou a ruskou problematiku musíme „procedit“ vyspělejší americkou slavistikou – této postup je nám z minulosti důvěrně znám), což je sice možné (Číňanů žije v Kalifornii dost), ale bylo by to jistě chápáno jako přinejmenším podivné.  

 Již ve studii Lenky K. Budilové je ukázáno, kterak ani velké říše nebyly v důsledku okolností s to se vypořádat s nacionalismem a dalšími doprovodnými jevy, které rozkládaly univerzalismus náboženský a koneckonců ekonomický: právě ekonomiku vidí jako prvopočátek konce univerzality. To se pozoruhodně spájí s tím, k čemu docházejí i jiní autoři sborníku i v aplikaci na současnost. Především je tu však faktor, který tyto jevy uvádí do pohybu, a to ekonomické, národní, ideologické: zahraniční vměšování, ačkoli je jisté, že se tento proces realizuje jen tehdy, když podle kánonů komparatistiky najde vstřícné pohyby autochtonní. Ale eliminovat vlivy alochtonní nelze, neboť právě ony jsou – podle mého názoru − „buditeli“ těchto procesů, jež by jinak možná ještě delší dobu, možná opravdu dlouho, dřímaly pod povrchem (ideologické působení, diferencovaná ekonomická politika podle starého římského „divide et impera“ až po bojkot, diverzní činnost zaměřenou na národní otázku apod.). Takto dopadl nemocný muž na Bosporu v tlaku nové doby, konkrétně tehdejších velmocí, ač různě motivovaných. Zajímavá je v tomto kontextu např. makedonská otázka, jak je nastolena v Misirkovově spisku iniciativně a dobře k nám přeloženém Ivanem Dorovským (Krste Misirkov: O makedonských záležitostech. Z makedonštiny přeložil, úvod, encyklopedické heslo o autorovi a vysvětlivky napsal Ivan Dorovský. Vydal TRIBUN EU, Brno 2012, viz naši rec. in: Slavica Litteraria 15, 2012, 1, s. 164−167), tedy dlouhodobá makedonská loajalita vůči Osmanům namířená jako protipól srbského a bulharského hegemonismu. Vyzvedám tu − aniž bych pomíjel další příspěvky – studii Štěpánkovu, která je velmi dobře napsána, je vskutku „vyvážená“, tentokrát v dobrém slova smyslu, tj. komplexní, objektivní, ukazuje na skutečné příčiny rozpadu do té doby prosperujícího státního celku, jemně zkoumá politiku komunistů, jejich klady a zápory i tragické vyústění a přesně vidí slovinský podíl na rozpadu, který byl od 80. let 20. století vskutku ideologicky klíčový, neboť změnou ústavy, na níž měli slovinští komunističtí ideologové lví podíl, vytvořil k němu předpoklady. Nabízí se tu otázka podobných postupů estonských komunistů na počátku sovětské katastrojky: nacionalismus jim byl bližší než proklamovaný internacionalismus a otázka je, zda vůbec vyznávali komunistickou ideologii, nebo zda ji jen předstírali k dosažení národních cílů (viz o tom: B. Dančák, I. Pospíšil, ml., A. Rakovský: Pobaltí v transformaci. Politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska. MU, Brno 1999) – nevím, zda se tu kdy zkoumal např. skandinávský nacionalistický podíl. Rozdíl je však podstatný: zde se vytvářela destrukce celé obrovské země, tam jen malého dílku rozpadajícího se SSSR s velkou ruskou menšinou kolem Narvy. Podnětná je také Koubova studie o hledání Makedonců v labyrintech svého údajného antického původu: autor zde zaujímá – jak jinak − střízlivou pozici a přísně historickou pozici a ukazuje na etnický hiát v době slovanské expanze; hledá však také příčiny tohoto jevu. Důvody mytologizace antické Makedonie tváří v tvář Bulharsku a hlavně Řecku, nehledě na jiné země, velmoci, které vlastně za určitých podmínek garantují makedonskou státní existenci (to by byla tematika na řadu knih, ale stěží se k tomu asi někdo u nás odhodlá), a vnitropolitické motivace jsou zřejmé: taková „mytologická modernizace“ se děje i u našich sousedů (Slovensko, Polsko) a dalších (Ukrajina, zmíněná Baltie). Většinou není dobře koncipována, často je ve své retušovací snaze až směšná, málo pomáhá národní identifikaci, někdy ji i zamlžuje, a je tedy v podstatě kontraproduktivní.. Až šokující je faktografie práce G. Fatkové o Karakačanech, tedy o jejich snad starověkých konotacích i současných potížích až tragédiích. Reprodukuje tu názory Karakačanů na to, že Bulharsko v národnostní politice jednoznačně preferuje Turky a Romy a naopak diskriminuje je a Aromuny. Studie se opět opírá víceméně o základní díla: že by se Bulhaři nebo Řekové touto problematikou vůbec nezabývali? A co na to EU a USA, jež jsou jinak vůči některým zemím tak aktivní až agresivní? Znám tuto situaci z Polska poloviny 90. let 20. století, kde  jsem na knižním trhu nemohl najít jedinou práci o národnostních menšinách v Polsku: to se od té doby poněkud změnilo, nicméně představa, že by Polsko mělo být národním státem blízké k francouzské identifikaci národnosti a občanství tu ve vědomí (jistě také proto, že Francie a USA – viz jejich národnostní koncept! – byly vždy polským vzorem spjatým s tamní rozsáhlou diasporou), jak vím, zůstává (odtud delikátní problematika Slezska, Mazowsze, Lemků /Rusínů/, Kašubů).  Pavláskova studie Příští stanice Národní. Nastupovat! o tzv. politice krajanství je nemytizující, ale týká se převážně historické dimenze zahraničních Čechů a také takřka zcela odhlíží od komparatistiky. Jak se ukazuje na příkladu některých nejmenovaných „krajanů“, mohou tyto komunity sloužit  jako silný argument k destabilizaci jiných států a ke konečnému cíli návratu do pro ně ideálního stavu. V tomto kontextu je dvojznačná, a tudíž falešná nacionální politika bývalého Československa ve vztahu ke krajanům jen více než krotkým příkladem. Badatel průkazně ukazuje na dvojí vztahovou linii krajanů k své bývalé a nové vlasti i na nutnost nově pojmout vztah ČR k nim. Dobrá kniha, mnoho důvodů ke čtení a zamyšlení.

                                                                                Ivo Pospíšil

Poznámka redakce:
Kniha Balkán a Nacionalismus je volně k dispozici v plné verzi k okamžitému čtení na http://www.portabalkanica.eu/nase-publikace/balkan-a-nacionalismus či k objednání v papírové podobě u vydavatele: http://www.portabalkanica.eu/kontakt.