Má však cenné údaje, chtělo by se parafrázovat populární písničku po bedlivém pročtení čerstvě vydané bibliografie brněnského docenta české literatury Jiřího Poláčka (roč. 1951). Rodák z Podještědí, absolvent někdejší SVVŠ v Jihlavě a Filozofické fakulty někdejší UJEP v Brně (čeština – dějepis) prošel vskutku devatero řemesel: pracovník ČSAV brněnské pobočky opět někdejšího Ústavu pro českou a světovou literaturu (s nostalgickým povzdechem), ale byl také redaktorem kulturních rubrik deníků, zase jednoho někdejšího a s povzdechem (Rovnost), Lidových novin v Brně a revue ROK (dál už vzdychat nebudu, příčiny jejich stavu či zániku jsou všeobecně známy).

To „někdejší“ a povzdechy svědčí o tom, že Poláček patří k poněkud nešťastné generaci, která sice dosud ještě neprošla žádnou světovou válkou ani gulagy či koncentráky, naštěstí nemusela hajlovat nebo schvalovat popravy lidí jako generace předchozí, ale procházela v průběhu několika desetiletí bolestnými otřesy, které ji znatelně poškodily a traumatizovaly. Kariéra – jako u jiných tohoto pokolení – byla taky jen povlovná, lze říci že obtížná, ačkoli jeho kvality byly a jsou všeobecně známy (docent 2002). Nakonec po roce 1989 s určitými peripetiemi zakotvil, zdá se, že natrvalo, na bohemistické katedře Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity; zakládal časopis pro dětskou literaturu Ladění (také sem by patřil onen nostalgický povzdech) s působením i na Fakultě sociálních studií a své mateřské Filozofické fakultě, kam by podle mého soudu organicky patřil. Literární kritik a  historik, agilní společenský činitel, předseda Společnosti Jiřího Mahena, člen Literárněvědné společnosti, Společnosti Otokara Březiny, F. X. Šaldy, Společnosti bratří Čapků a Jana Skácela. Údaje o jeho činnosti najdeme také v řadě bibliografických kompendií.

Takže tato bibliografie (Jiří Poláček. Bibliografie. CERM, Akademické nakladatelství, Brno 2013) je dalším zdrojem autentických informací o tomto literárním vědci. Jakže to píše v předmluvě sám autor?  „Každá bibliografie svědčí o tom, že bylo cosi uděláno, ale současně přináší pocit tíhy a vyvolává řadu otázek. Nešlo udělat víc? Nemělo být více knih a méně drobných prací? Mnohý text lze pokládat za manifestaci jakési služby, leč neznamenaly ztrátu času? Ač tyto úvahy mají své opodstatnění, zpět se nedá změnit zhola nic.“ (s. 6).

Poláček rozdělil své práce na vlastní knihy, jejich spoluautorství (zde se ukazuje, že je vskutku týmový hráč, i když někdy šlo o povinné pracovní úkoly), pedagogické práce (je výborný a oblíbený učitel), stati a studie, časopisecké a novinové, sborníkové (tak to radši kvůli RIV ani neměl psát), medailony, rozhovory (holt také novinář par excellence), eseje a glosy, jubilejní články a poznámky, nekrology, popularizační články, komentáře, reportáže, sloupky a fejetony, zprávy, entrefilety, polemiky, ankety, drobnou publicistiku, práci pro rozhlas a televizi, na konci najdeme i nezbytné autorovo CV.

Kromě přirozené heterogenity, v jejímž uspořádání projevil Poláček také schopnosti genologa, která dokládá značné rozpětí jeho aktivity, bez velkých potíží zjišťujeme, že Jiří Poláček je dnes naším největším znalcem meziválečné české literatury a neváhám napsat, že jedním z několika nejlepších odborníků na moderní českou literaturu vůbec. To není zrovna málo, zvláště když si uvědomíme, kdo má dnes privilegovaný přístup do médií, bez nichž prý člověk ani neexistuje: Poláček pracuje vytrvale, úporně, s pečlivostí až v dobrém slova smyslu pozitivistickou, médiím se nevyhýbá, spíše naopak, ale rozhodně k nim nemá snadný přístup, má esejistický talent a příslovečný novinářský čich, ale je dalek od hvězdného svitu těch, kteří se v literatuře vyjadřují takřka ke všemu, všechno a všechny soudí z nějakého panského piedestalu, všemu rozumějí, třeba od analýzy poezie přes střední Evropu k literární teorii a historii, a hlavně skvěle ovládají potřebnou ideologii. Co je víc a co má trvalejší hodnotu, ukáže čas.

Takže čtěte a listujte i bibliografiemi literárních vědců, je tam málo nudy, zato jsou tam kromě cenných údajů i otisky dějin a osudy lidí: člověk čte koneckonců nejraději zase o člověku.

          Ivo Pospíšil