Literární a kulturní příloha Práva Salon přinesla v č. 839 z 19. září 2013 zajímavý článek Martina Škabrahy Nevědět a dotknout se – Děti z čínské čtvrti doktora Meluzina. Ano, jde o doktora Meluzina z proslulého Vláčilova filmu Dým bramborové natě (1976). Na článku není zajímavé jen to, že je sofistikovaný, ale hlavně to, jak zachází s historicitou a jejími eventuálními přesahy. Vláčilův film autor srovnává s filmy Romana Polanského (1933) Čínská čtvrť (Chinatown, 1974) a předtím Rosemary má dětátko (Rosemary‘s Baby, 1968). Oba filmy měly silnou literární předlohu – stejně jako Vláčilův  film (viz dále). Scénář Čínské čtvrti napsal kromě režiséra kontroverzního osudu, pocházejícího z polské židovské rodiny, známý americký scénárista Robert Towne (roč. 1934, vl. jm. Robert Bertram Schwartz), druhý byl natočen podle stejnojmenného románu Iry Levina z roku 1967 (volným pokračováním jsou jeho populární Stepfordské paničky – Stepford Wives, 1972, čes. 1975)

Na tragickém příběhu Markétina těhotenství z Vláčilova filmu ukazuje na Meluzina jako na toho, kdo přichází jako ztělesněná modernita narušit kruhy ustálených společenství, obrazně řečeno „čínských čtvrtí“, které se řídí svými zákony a do nichž může člověk zvenčí zasáhnout, i když často s tragickými následky. Autor ukazuje, že modernita, tedy zasahování do života uzavřeného společenství a rušení jeho uzavřenosti, je záležitost primárně křesťanská a za její první nástroj pokládal například na samém úsvitu novověku inkvizici: nutí sdílet jeden názor (všichni musí být katolíky) a potom podezřívá, že se konvertité stali katolíky jen naoko a nikdy nemohou být plně respektováni – fakticky v takovém systému je každý člověk podezřelý (jak nás denně přesvědčují naše kamerové systémy, je na tom založen i současný světový řád). Někdy zasahuje modernita brutálně: patrně moc vyvlastní bývalý statek „zlé“ Markétiny matky nebo z  Jasného filmu Touha (jak autor uvádí) brutální kolektivizace, jež ničí člověka spjatého s kořeny. Dotek vedoucí k poznání předpokládá na počátku nevědění.

Lze ovšem polemizovat, zda je možné za modernitu považovat Velikého inkvizitora, ale především se nám tu vytratil důležitý fakt: Vláčilův film měl, jak je všeobecně známo,  literární předlohu, tedy román národního umělce Bohumila Říhy (1907–1987) Doktor Meluzin (1973), který je ovšem pevně vklíněn do historicky a smyslově konkrétní doby: autor  o tom jistě ví, ale nezmiňuje to asi proto, že román se od filmu značně liší a z hlediska jeho úvah se zdá být nezajímavý. Říhův román je vlastně románovou kronikou a představuje v této podobě první přesah jakoby aktuálního příběhu ze současnosti. Takto jsem s ním pracoval ve své druhé knížce Labyrint kroniky (1986). Platí o něm, co pro všechny tyto útvary: 1. Kronikový prostor pulsuje (tento pojem, který jsme poprvé uvedli – zpočátku s jistou dávkou posměchu okolí – v první knížce Ruská románová kronika, napsáno 1979, vydáno 1983, bylo později různými autory – raději řekněme – napodobováno) mezi „mikroprostředím“ a „velkým světem“. 2. Kronikový prostor je charakterizován motivem stálého návratu. 3. Kronikový čas se vyznačuje koncepcí jedné časové řady. 4. Kronikový čas je různými literárními prostředky brzděn. 5. Kronikový čas je spjat s pociťovaným protikladem minulosti a přítomnosti.

Co je však z hlediska společenského fungování díla důležité je to, že kronika se obvykle vyskytuje v přelomových dobách (politicky,  ekonomicky, mentálně), kdy je třeba se ohlédnout, vrátit se ke kořenům a znovu zodpovědět základní existenciální otázky. B. Říha, autor apoteózy zemědělského družstevnictví v Honzíkově cestě (1954), ukázal „obrodné“ snahy roku 1968 implicitně již Meluzinovým postojem jako scestné nebo – lépe řečeno – jako pohyb po ploše, kde se pohybují i vítězové z roku 1970, kteří ovládli tzv. normalizaci po agresi pěti států Varšavské smlouvy. Jakoby Meluzin, odcházející z „velkého světa“ (což je typicky kronikový postup stavějící lokalitu proti „totalitě“, intimní, malý prostor rodiny nebo vesnické komunity proti světu velké politiky, autoritativním režimům, reforem, revolucí apod.), utíkal k času a prostoru dětství.  Třeba žít tak, jak se má. Útěk lékaře z Prahy z prominentního místa, zřejmě na počátku tzv. normalizace, současně však odmítnutí emigrace a hledání cesty ke kořenům, má v románu svůj vývoj.

Eskapistický motiv je doplněn sžíváním s komunitou a jejím „pokoušením“: komunistka, hrobník, zeman ohánějící se svým rodokmenem, to vše tvoří jeden celek a my nevíme, jak se lékař nakonec zachová: zda si uchová svoji útěkovou nezávislost před nepřátelskou společností, v níž stejný „modernitní“ názor mají jak zastánci starých pořádků, tak reformističtí obroditelé roku 1968, neboť všichni demiurgicky, zvnějšku, násilím mění lidský život, zasahují do něho. B. Říha není přívržencem kvietismu, asijského plynutí1, ale zdá se, že po určitých životních zkušenostech ani násilných zásahů, neboť právě v nich asi vidí (ponechme stranou, zda správně) příčiny krize systému v roce 1968, tedy i jím dříve kladně chápanou kolektivizaci zemědělství.  Pikantní je, jak  z perspektivy roku 2013 nazírat tyto časově rozeklané roviny – když už  víme...

Soudě podle románové kroniky Doktor Meluzin, jde mu právě o ony uměřené zásahy s „lidskou tváří“; je proti fundamentalismu a radikalismu. Takto ostatně doktor ve vesnické komunitě jedná, i když nikoli vždy úspěšně: pokora a schopnost vcítění a naslouchání jsou vlastnosti, kterým se prominentní pražský intelektuál a jistě i dobrý odborník na vesnici teprve učí.

Řekl bych, že sám důchodce, i když významný funkcionář tzv. normalizačního Svazu spisovatelů Bohumil Říha (do penze odešel, jak měl tehdy nárok, tedy v 60 letech věku roku 1967) román napsal jako projev vlastního hledání ve složité době, a nebude nijak objevné, když zjistíme, že doktorem Meluzinem je tak trochu on sám. Mohli bychom tedy Říhova Doktora Meluzina spojovat s českým literárním ruralismem (paradoxně: byl většinou konzervativní, nezřídka katolické orientace), snad i s počveniky bratrů Dostojevských apod. Je to paradox, ale ten k žánru románové kroniky nepochybně patří: takto ostatně líčí jelcinovskou Moskvu 90. let minulého století, kde a kdy nechal tehdejší ruský prezident rozstřílet vlastní, již demokraticky zvolený parlament (to si již u nás jen málokdo pamatuje a média k této zapomnětlivosti jistě ráda přispěla), někdejší antistalinisticky orientovaný komunista Jurij Bondarev (nar. 1924), jenž později nepřišel na chuť ani Gorbačovově perestrojce, v níž v 80. letech minulého století uviděl obludné rysy, v románu Bermudský trojúhelník (2000, psáno 1995–1999), kde se pokusil spojit tradice „svaté Rusi“,  pravoslavné kostelíky – zcela ahistoricky – se sovětským vlastenectvím (jistě si každý vzpomene na ateistickou propagandu a ničení kostelů, kněží a věřících – vztahy státu a oficiální církve však byly v SSSR značně složité, měly a dosud mají své podivuhodné peripetie...), ale i to má svou vnitřní logiku – to by si však vyžadovalo samostatnou úvahu i polemiku.2

Bohumil Říha ve svém románu, samozřejmě dříve než Vláčil ve svém filmu, provedl přesah, který byl snad ještě archetypálnější, než jsou hypotetické přesahy Vláčilovy, resp. jejich Škabrahova interpretace, možná hodně voluntativní. Paralely ve filmech Romana Polanského bych viděl už jako hyperbolu, ale i na takovou spekulaci má autor jistě právo.

 Je zde ovšem ještě jedna souvislost, také dosti zjevná. Román se arciť nejmenuje Dým bramborové natě jako film, který je vlastně zcela samostatným uměleckým dílem; je efektním ale méně výrazným než román.  Doktor Meluzin s titulní postavou je typický román osobnosti v tlacích dějin, stejně jako zpovídající se dítě svého věku v románu Alfreda de Musseta, hrdina naší doby u Lermontova, vesnický básník Lucien de Rubempré v Balzacových Ztracených iluzích, kníže Něchljudov v prózách hraběte Tolstého, ale také vzbouřivší se kupecký synek Foma Gordějev nebo světovou a občanskou válkou a třemi ruskými revolucemi procházející intelektuál Klim Samgin, kozák Grigorij Melechov nebo doktor Živago. Chápu, že v konfrontaci s těmito velikány se Říhův vesnický lékař jeví jako trpaslík, ale není o nic méně významný. A Říhova „důchodcovská“ koncepce románu se mi jeví jako společensky a psychologicky hlubší a inteligentnější, zdánlivě paradoxně méně schematická než poměrně jednosměrný a banální příběh ve Vláčilově filmu.

Nicméně jen pro pořádek připomeňme, že právě Doktorem  Meluzinem alias Dýmem bramborové natě se Vláčil vrátil po normalizační čistce definitivně do českého filmu – Rudolfa Hrušínského do hlavní role si prý prosadil proti vůli „šéfů“. Meluzin (nomen omen, snad narážka na lidovost, folklór, možná takto vůbec nemotivované, spíše jméno Meluzín není neobvyklé) odmítne emigraci (o tom se v románu dovídáme ještě náznakověji než ve filmu) a vrací se ke kořenům: jeho stanovisko znamená, že se političtí protagonisté roku 1968 vlastně vzdálili lidem, jimž nerozuměli a emigrací to potvrdili – román je cudnou, umírněnou, ale víceméně jasnou obhajobou nových poměrů po roce 1970 (to netřeba zastírat, nemyslím, že by film měl funkci zásadně jinou už přihlášením, možná jen předstíraným, k románové předloze), návratem k prostému člověku a rurálním kořenům. Nakolik byla tato teze falešná, lze zjistit z dalšího vývoje – jako všechny teze je schematická: také signatář Dvou tisíc slov v hlavní roli dodává filmu na ambivalentnosti, a tedy i zajímavosti, zvláště z dnešního hlediska. Nevím, nakolik lze z těchto už tak vzrušujících a nejednoznačných konfliktů extrapolovat něco tak přesahujícího a z  historie vybočujícího. Nicméně tyto skutečnosti, které jsou všeobecně známy, by transcendentnímu výkladu Martina Škabrahy mohly dodat pověstný čtvrtý rozměr.

          Ivo Pospíšil

1 Viz naši stať Plynutí a událost (K „filozofii“ ruského románu). Slovak Review 2005, vol. XIV, no. 1, s. 14–22.

2 O tom jsme několikrát psali, např. Žánrová struktura a emblematičnost apokalyptického románu Jurije Bondareva Bermudský trojúhelník a souvislosti. Slavica Litteraria, X 5, 2002, s. 53–62. Jurij Bondarev a jeho Bermudský trojúhelník (Recenze s ukázkami). Alternativa Plus, roč. VI.,. 2002, 3–4, s. 38–43. Jazyk literárního díla jako axiologický nástroj: román Jurije Bondareva Bermudský trojúhelník (K životnímu jubileu prof. Jána Doruly). In: Život slova v dejinách a jazykových vzťahoch. Na sedemdesiatiny profesora Jána Doruľu. Slavistický kabinet SAV. Bratislava 2003, s. 265–278.