Literární vědec, kritik, ale taky básník, prozaik, esejista, překladatel, specialista na kompoziční poetiku František Všetička (roč. 1932), který nás před rokem překvapil románem Léta legionů, nás opět nenechal lhostejnými. Jeho soubor haiku s anglosaskou aliterací v názvu Hájemství haiku (Barbara, Šenov u Ostravy 2013) jde od tradice, aniž by ji zcela narušoval, k její podivuhodné transformaci. Nebyl by to František Všetička, kdyby nezačal svou sbírku definicí tohoto japonského básnického útvaru, což  „je klasická tříveršová lyrická báseň o sedmnácti slabikách – jednotlivé verše mají po pěti, sedmi a pěti slabikách. Haiku se vyvinulo z nejstarší japonské veršové formy tanka, které se v japonské literatuře využívalo už v osmém století. Samotné haiku pak vzniklo v Japonsku ve století sedmnáctém.“ A dále: „haiku má v podstatě dvojí sdělnou rovinu: kromě původního sdělení zahrnuje ještě další smysl, hlubší, filozoficky zaměřený…“

 Kult všeho asijského se čas od času, nyní už trvale, objevuje v evropském umění a myšlení: rokoko, secese a moderna, 60. léta minulého století a zen-buddhismus, i když se objevili i moderní autoři, jež se asijského dekorativismu, kvietismu, iracionalismu báli: třeba ruský akméista Osip Mandelštam v eseji Devatenácté století předvídá, že se Evropané jednou budou vracet k rozumu encyklopedistů jako k ohni Prométheovu a zmíněnou formu tanka nachází i ve Flaubertově románu Salammbô (1862). Nicméně čínské miniatury v sallách terrenách našich zámků nebo dekorativistické momenty ve výtvarnictví moderny a v neposlední řadě i tato Všetičkova básnická sbírka dokládají, že Asie láká a taky dráždí. Haiku se totiž drží přírody, směny čtyř ročních období (jak to bude s naším jarem, které nám už zmizelo?), ale Všetička neváhal a „vpašoval“ do této básnické formy své „kruhy“, například cyklus měsíců, jako by podle Karla Tomana (Měsíce, 1918), a co víc: dostal tam česká přísloví, prostě české reálie, a učinil z haiku domácí formu, stejně jako kdysi Skácel ve svých fragmentech sonet: Chladivý březen,/za teplá kamna vlezem,/k četbě a snění.“ „Únor, proklatě,/ hory přikryty sněhem,/nížiny  v blátě.“ Nebo: „Prosincový čas,/ Štědrý den a Boží hod,/ vklenuté do nás.“ To by Japonci koukali! Nebyl by to Všetička, kdyby tu chyběla erotika: „Otisk lidských těl/v hlubokém žlutém žitě,/ jak lidská to věc“ (samozřejmě pokud zrovna nejde o nález dvou zavražděných v obilí). A pozorný čtenář tu najde i ohlas kdysi populárního písňového textu: „Pěje se, zpívá/Krajina posedlá tmou./Proč ne dobrotou?“. Neschází tu ani ona hlubší filozofická rovina, kterou básník zmiňuje na počátku ve svých definicích, ale jde tu o něco velmi evropského, českého, moderního. Stopy ekologie: „Krajina dáma/ člověku byla dána,/zůstala  – jáma.“ Nebo satira: „Čtou referáty,/strašlivá, hrozná nuda,/praví – to věda.“ Anebo aktualizační personálie: „Trinkewitz Karel,/japonských haiku orel,/dumá nad tao.“ Nebo: „Holubi sedli/Hrabalovi na dlaně./ Hloubky jej svedly.“ Prostě Všetička opět nezklamal: nápadité verše. V rámci české orientální inspirace zvláštní případ.

         Ivo Pospíšil