Jsou mezi námi. Lidé se zvláštními schopnostmi. Lidé s absolutní pamětí, lidé, kteří stoprocentně odhalí každou lež, lidé ovládající zvířata, lidé schopní vidět do budoucnosti a potenciálně tuto budoucnost i měnit… Na první pohled se samozřejmě nejedná o téma nikterak převratné – vždyť „superhrdinové“ jsou jedním z předních popkulturních témat dneška, často se opakujících již nejen v komiksech, ale i ve filmech či televizních seriálech.

        V případě Bezmocných tohoto světa (rusky Бессильные мира сего) se však jedná o navýsost osobité zpracování této látky. Ostatně lidé s nadlidskými vlohami nebyli ani v dřívější ještě společné tvorbě Strugackých nikterak neobvyklým zjevem (stačí si vzpomenout na osudem pokřiveného Kima Vološina z knihy Ďábel mezi lidmi či na mimozemskou rasou vychovaného a ne zcela lidského hrdinu novely Špunt). Leč teprve v Bezmocných se toto téma, doposud přece jen spíše okrajové, stává ústředním.

Protagonisté posledního románu Borise Strugackého (v Rusku vydaného v roce 2003) samozřejmě nejsou žádnými superhrdiny z amerických komiksů a hodně daleko mají například i k magií obdařeným Jiným z knih Sergeje Lukjaněnka – jedná se stále o pouhé lidi, kteří umějí dělat totéž co ostatní lidé, ovšem podstatně lépe, dokonaleji. Mají jednoduše talent, podobně jako někdo má talent na vaření nebo studium jazyků. Jen je to zvláštní talent, který se podařilo zavčas odhalit a rozvinout.

        Kdysi dávno, ještě za války, v dobách tuhého stalinského diktátu, prováděla sovětská vláda kruté pokusy na lidech (byť, pravda, dobrovolnících) s cílem probudit a rozvinout jisté mimořádné schopnosti lidského organismu. Tento velký armádní experiment sice z blíže neurčených důvodů vzal za své, ale někteří z „pokusných králíků“ přežili a vrátili se, abych tak řekl, do lůna společnosti, aby dál žili své všední životy. I když ne tak docela všední. Oni sami už totiž nikdy nebyli stejní.

        Střih. Uplynulo padesát roků. Sovětská minulost je zavřená, asi jako velká bytelná starobylá skříň, odstavená do zapadlého kouta; jen občas se otevře, zavane zatuchlina, tu a tam vystrčí pařát nějaký ten kostlivec, ale to přece není nic mimořádného. Žije se výhradně dneškem. Každý bojuje o své místečko pod sluncem ve světě divokého kapitalismu. Namísto Lenina je modlou dolar. Mafiáni vystupují jako bohatí podnikatelé, podnikatelé fušují do řemesla mafiánům. Zkrátka takové normální Rusko 90. let minulého století.

        Ve svém bytě úřaduje starý muž, jemuž se říká Sensei. O tom, kde byl a co dělal před padesáti roky, ví už jen málokdo. Nyní pracuje s malými dětmi, výhradně chlapci, které k němu vodí samotní rodiče. Během rozhovoru plného zdánlivě nesmyslných otázek odhaluje jejich hlavní talent, cestu, po níž by se měli v životě dát. Většinou jsou tyto talenty běžné, jindy neobvyklejší, výjimečně zcela mimořádné. Posledně jmenovanými se Sensei obklopuje, či lépe řečeno sleduje jejich osudy, občas jim poradí, zřídka i pomůže. První generace odhalených talentů si mezi sebou říká Stará garda, ale není to žádná Liga spravedlivých nebo výjimečných. Nehájí dobro a netrestají zločince, prostě jen žijí a vydělávají si na živobytí – jak kdo dovede, často i bez použití mimořádných schopností. Někteří se spolu scházejí – popít, pobavit, zavzpomínat si –, jiní se drží stranou. Jsou jako parta bývalých spolužáků… ale nic víc než to. Proto když jednoho z nich začne vydírat mafiánský boss, jenž od něho nevybíravými způsoby požaduje, aby prostřednictvím svého daru ovlivnil výsledek nadcházejících voleb, ostatní se mu nijak nehrnou na pomoc. A když v sobě nakonec najdou vůli a odvahu zasáhnout, ukáže se, že nic není tak jednoduché a černobílé, jak se zdá.

        Nejde o celistvý příběh, nýbrž o jednotlivé dílky skládačky, vyprávění z pohledu mnoha různých postav, navíc obohacené o střípky pohledů do vzdálenější minulosti. Není věru jednoduché dát tuto skládačku dohromady, obzvláště když se k některým zásadním dílkům dostaneme až na úplném konci a k jiným dokonce vůbec ne. I této knize stejně jako snad všem pozdním opusům bratrů Strugackých je vlastní určitá otevřenost, ponechávající mnoho prostoru čtenářově fantazii a intelektu. Nemalá část dějových prvků, ať už příběhových zvratů či motivů jednotlivých postav, zůstává nevysvětlena, jen letmo naznačena (pokud vůbec). Kniha klade opravdu velké nároky na pozornost, na znalosti i na důvtip čtenáře; myslím tím samozřejmě takového čtenáře, který si ji chce doopravdy vychutnat, proniknout do hloubky. Bezmocní rozhodně nikoho nevodí za ručičku ani mu nejdou v ústrety; nevycházejí čtenářům vstříc ani na půl, ani na čtvrtinu cesty. Zda je to dobré anebo špatné, to už si bude muset každý pro sebe rozhodnout sám.

A abych nezapomněl – nejde o žádné veselé čtení. Knihu napsal starý a unavený muž. A také zklamaný – zklamaný světem, zklamaný Ruskem a jeho vývojem, zklamaný lidmi i lidstvem jakožto celkem. Vize světlé budoucnosti, vlastní obzvláště rané tvorbě bratrské dvojice, se nenaplnily… Čas nadějí skončil, sny odvál čas, křehké ideály zašlápla zrohovatělá pata reality. Přesto však román nevyznívá tak docela temně. Naděje nejspíš stále existuje jako malé světélko kdesi v dálce (i když dost možná je to jen ono příslovečné světlo na konci tunelu).

Vždyť třebaže i ti nejlepší, nejschopnější, nejnadanější z lidí jsou ve skutečnosti jen malými bezmocnými vešmi, ukrytými v kožichu světa a neschopnými z globálního hlediska cokoli změnit nebo ovlivnit, mohou přinést dobro a ulehčit život alespoň několika podobným veškám kolem sebe. Takové je pro mě hlavní poselství této knihy, poslední poselství Borise Strugackého…

Nepůjde ani trochu o přehánění, označím-li Bezmocné tohoto světa za vydřený román, který vznikal dlouho a nelehce. Je to vidět na všem – na výstavbě děje, na stylu psaní, na dialozích postav. Nechápejte mě zle: vydřený neznamená špatný, to zdaleka ne. Ale abych to vysvětlil – byl zde Arkadij Strugackij, nevyčerpatelný chrlič nápadů, a byl tu Boris Strugackij, úžasný katalyzátor, schopný dávat těmto nápadům tvar. A najednou první část tohoto skvěle fungujícího autorského stroje zmizela. Zbytek se snaží a lopotí se a přemáhá a vlastně i funguje – v mezích možností –, ale takové jako dřív už to zkrátka nikdy nebude. Ani nemůže.

Dost možná ale vůbec nemá smysl nahlížet na Bezmocné v kontextu tvorby Strugackých. Protože když se na román podíváme odděleně, když zcela pustíme z hlavy to, kdo ho napsal, dostaneme velice dobré dílo. Místy dokonce vynikající. A tu a tam dokonce stejně mimořádné jako jeho protagonisté. Najdou se tu pasáže a scény, které se vám zaryjí pod nehty, dostanou se hluboko pod kůži. Vtíravé, neobytné, nutící k zamyšlení. Síla románu skutečně spočívá spíše v působivých okamžicích než v celkovém vyznění. Ale což to nestačí? Copak by většina dnešních knih nebyla ráda, kdyby se mohla pochlubit alespoň tím?

Při čtení Bezmocných jsem si nejednou říkal, jak by asi vypadali v češtině. Jedná se totiž o knihu opravdu náročnou na čtenáře a o to náročnější bude na překlad. Tolik skrytých odkazů a všemožných citátů se nevidí často. Bude zapotřebí skutečně zdatného překladatele se spoustou, opravdu velkou spoustou času a trpělivosti (přičemž obojího v dnešní době není na rozdávání). Nezbývá tedy než doufat, že se někdo takový přece jen najde – vždyť nedostatek péče a důslednosti by této knize dokázal opravdu hodně ublížit a možná ji i úplně zahubit…

Závěrem nezbývá než poznamenat, že literární tvorba Strugackých představuje nesmírně komplikovaný a nejednoznačný celek – podobá se dlouhé cestě. Někdy je snadná, jindy méně, místy pak bývá téměř neschůdná; někdy je radost se po ní ubírat, jindy je zase chůze krkolomná a svízelná a každý krok stojí hodně úsilí; někdy je rovná a míří přímo k cíli, jindy bývá klikatá, plná zákrutů a slepých odboček. Jen jedno je jisté – že je to cesta, na kterou se vyplatí vstoupit. Ale ať už si ji projdete celou – od Planety nachových mračen po Bezmocné, od čisté naučné fantastiky po psychologický román, od budoucnosti k přítomnosti, od naděje k rezignaci –, anebo si zvolíte jen nějaký jeden vám vyhovující úsek, počítejte s tím, že ji neopustíte nezměněni.

Konstantin Šindelář