Ivo Odehnal: Šaman z kančích hor pouští žílou motýlům paměti (Dvě valašské svity). SURSUM 2013146 s. ISBN 978-80-7323-264-1.

Nová etapa tvorby začíná pro Iva Odehnala (roč. 1936), nositele Literárního žezla z makedonské Skopje (2011, jeho Píseň o velkomoravské náušnici přeložil Ivan Dorovský), vlastně již v 90. letech minulého století, ale vrcholí na počátku století následujícího. O řadě jeho sbírek z této poslední doby jsme psali tam, kde nám bylo dovoleno (KAM v Brně…), například o Luně nad mlatem (2002), Babylonu lásky (2005), Ohořelci, jenž vyšel v HOSTu (2006), i o Brněnské pasáži (2010).1 Tematicky se k přítomnému diptychu (Pouštím žílou motýlům paměti/první svita psaná uhlem do komína; Poslední píseň šamana u kančích hor/Druhá svita psaná křídou na papír) váže Ohořelec, jenž s nimi tak tvoří, jak se také praví na obálce, „valašský triptych.“ Na tento, zdá se, finální útvar valašské paměti lze pohlížet  různě: lze jej uchopit jak kompozičně jako rozsáhlou cyklickou básnickou skladbu s hudebním zázemím (svita; toto téma by mohlo být důležitým srovnávacím tématem na hranici poetiky a muzikologie, ostatně hudební aspekt, u Odehnala skrytý, ale takřka vždy silně přítomný, se nyní posiluje) v návaznosti na zmíněný Ohořelec i rané sbírky s fragmenty rodného kraje (Hladné pusté, 1970, nebo Hadí paměť, 1971), tak sémanticky jako sítě jazykového uchopení reality vnější i vnitřní za zády s halasovskou cestou, z níž básník vyšel a vlastně nikdy zcela nesešel, jako změť cválajících představ a vidin nořících se z hloubi nevědomí i jako zpověď o konfrontaci příslibů a skutečností; také ovšem jako životní účtování a putování pachatele na místo činu či věčný návrat do lůna matky země.

Není to poezie jednoduchá; nikoli nadarmo je básník především implicitním filozofem, když dříve jím byl i explicitně; filozofie na nás číhá de facto v každém verši a zamítá přímočarost, nastavuje nohy a buduje překážky černobílé slasti, a to až k nečitelnosti. Je Odehnalova poezie těžká, skřípavá, zadrhávající, ale i vzletná, místy snad i hravá („soubor tísní a tanců“): bylo by zajímavé srovnat ji s Jindřichem Zogatou – oba se trudomyslně dívají na Orwellův a náš 84, i to cyklizování je jim společné, svinutost, ale každý se s tím vyrovnává jinak: o tom však snad jindy a jinde. Klopotná cesta do nitra dětské i jiné paměti je budována ze štěrku neologismů: pro neznalce bude dost těžké odlišit nářeční valachismy od novotvarných odehnalismů (loučidla, smíchanice, zmatenec, vrtláci); hutný, kakofonický  výraz je ostatně básníkovou doménou (Mez lačně hltá moč/Pěna rychle slehne Zvedlý ocas po chvíli lehne“). Samostatnou kapitolou je vyměšování, které fascinuje, snad související s biologickým cyklem: ta cyklizace, obousměrná proudění s věčným návratem do poněkud jiných míst se v Odehnalově skladbě matrjoškovitě skládá od niterných po vnějškové kruhy. Jako u každé dobré básně nebo básní bylo by těch témat k nakousnutí mnoho, například struktura a funkce skoupých záhlaví (Bože ponech mi mamku/ a já unesu zeměkouli, Free Valašsko, Titanik rodného dvora/v sengrubně času) a role útržků prózy, poznámek k nářečním prvkům, vysvětlivek a komentářů,  dějiny Valachů, Ovidius ve vyhnanství v rumunské Valachii, osada Klobúk, resp. Valašské Klobouky apod. (právě zde si myslím, že méně by bylo někdy více). Ostatně Odehnalova lyrika propojená s prózou je přirozená v tom, že často obsahuje zřetelné prvky příběhu, zlomky epiky (Trám na půdě naší školy kde se oběsil cikán/ dávná varianta: „A nahoře pod oblaky/najednou visel v pokleslých kalhotách/ s urvaným knoflíkem//V koženém průvanu/bič trámu zavrzal“).

Osobitou kapitolou jsou  básníkovy citáty, reminiscence a aluze: najdeme tu Františka Halase, ale také Oldřicha Mikuláška, Vítězslava Nezvala aj., lidovou píseň, ale také citátovost zcela makarónsky postmoderní: „Very important persons/naší společenské kafilérie/likvidují/staré básnické mršiny//Old system disk is error//Proto/Replace the disk/and strike any key when ready…///Tak se zdechliny veršů/ se zježenou srstí/mění/ v tuky a kosti.“ V druhé svitě se básnický výraz, dosud poněkud zaumný prolamuje až do epigramatičnosti (je známo, že Valaši jsou proslulí ironici a sebeironici, což jim zjevně pomáhá žít, ale ne každý ironik je Valach: zkuste v paměti projít několik VIP Valachů – a strnete: „Měkký odsun zvadlých kostí/ (i s peristaltikou)/ přenecháme budoucnosti (A co); Černou moč spouští noc (Ach netopýrky); Klient si sám podojí kozy/Přespí v komfortní dřevěnici…/Jinak nic…?/Co si přát víc…? (Valašská agroturistika XXI. století); Náměstí…Léto/ Pravé poledne// Mladík/ve valašském kožichu po paty/chystá se právě loupit (Loupežné přepadení spořitelny ve V. K.). A také ironická i sebeironická zpověď: „Tři praktické věci zaplňují jeho čistou mysl:/ Ráno se vyprázdnit…/…pár zbylých zubů vyčistit…/…plesnivý vous odstranit…//…jaké hvězdné nebe nad hlavou/jaký mravní zákon v nitru…// jde-li o důchod/s daněmi v patách! (Valašský Kant po pětasedmdesátce) nebo „sám se počítám/mezi zavile věřící neznabohy/ z Buddhovy stáje// Proč se mi ale proměnily/sny snů/ve stíny stínů?// Odkdy a proč jsou mé svaly/otloukány/ a po lžičkách krmeny/sestřičkami noční směny?// Jak to/ že dosud ležím živý/u rozstřílené stěny…?“ (Já figurant života).

Odehnalovy svity jsou, jak patrno, textem heterogenním, jak se to dnes nosí, neprůzračným, poněkud do sebe zavinutým; z toho se básník postupně vymotává v druhé svitě směřující ke klimaxu nejednoznačného poselství: „Až po rukojeť zabořen do rodné krajiny/ chtěl jsem být kdysi jejím šamanem// Ale zklamal jsem sám sebe…i krajinu…//Přešel čas…/Něco ji na záda sahá/ Neohlédnu se…říkám si…už nikdy se neohlédnu…/…ale nakonec otáčím hlavu…// A hle/stojí tam valašská krajina -//krásná/a nahá…“ (Kel na krku trnkového kraje).

Odehnalův „valašský triptych“ se sice dvěma svitami jako by uzavírá, ale jistě ne zcela, neboť Valašsko bylo a asi zůstane niternou básníkovou inspirací i dál: kam ono „dál“ povede, musíme už nechat na něm.

Ivo Pospíšil

1 Viz naše recenze: Návraty, jiné cesty, očekávání (Ivo Odehnal: Luna nad mlatem. Akademické nakladatelství CERM, s. r. o., Brno 2002). KAM-příloha  2003, č. 5, s. VII−VIII). Různohlasí lásky (Ivo Odehnal: Babylon lásky (verše o lásce). Obálka, ilustrace, sazba a grafická úprava Evžen Navrátil. Odpovědná redaktorka Jana Kledusová. Vydalo Akademické nakladatelství CERM v Brně roku 2005, 111 s. KAM-příloha, roč. XII, 2006, č. 2, s. 7−9. Putování ke kořenu jazyka a bytí (Ivo Odehnal: Ohořelec. HOST, Brno 2006). KAM-příloha 2006, č. 11, s. 9−11. Odehnalova básnická brunensia (I. Odehnal: Brněnská pasáž. Doplněk, Brno 2009). KAM-příloha, roč. XVI., 2010, č. 7−8, s.  15. ISSN 1211.

(užší varianta Bolestné prodírání paměti do lůna bytí vyšla v HOSTu 2014, č. 2, s. 80.).