Anna Blažíčková: Teď něco ze života. Triáda, Praha 2012. ISBN 978-80-87256-87-9.

Zase memoáry. Tyto jsou v českém prostředí dost protežované, často recenzované, a to kladně, četlo se z nich v rozhlase. I radikální levicový český kritik v nich našel pozitivní momenty (také jako pamětník) a schopnost vcítění. Jinak je autorka pamětí přesvědčená antikomunistka, která vzpomíná na manželství se socialistou, jenž se ze socialismu postupně vyléčil, oba žijí jakoby na okraji oficiální společnosti, snad s výjimkou části 60. let minulého století, nicméně jako pracovníci nebo externí spolupracovníci ústavu Akademie věd. V řadě pamětí včetně těchto se objevuje pro cizince nebo mladé lidi, kteří si to nedovedou představit, pozoruhodná situace: zatímco nepřítel režimu na venkově nebo v maloměstě nemohl prakticky nic, a to ani v tolik oslavovaných 60. letech, ve významných centrálních institucích totalitního státu a zločinného režimu žili a pracovali jejich úhlavní nepřátelé a byli tímto režimem sice drženi při zemi, všelijak potlačováni a omezování a znejišťováni, ale nicméně vypláceni a ponecháváni nakonec na svých místech (samozřejmě neplatí to všeobecně – jak kdo). Jak to bylo možné, ptali a ptají se nejednou zahraniční bohemisté a z navyklé opatrnosti raději ani na odpovědi nečekají. Ono jich může být skutečně mnoho. Paměti psala autorka, která se mezitím stala spisovatelkou a publikovala, nicméně až po roce 1989 (Psí víno, z roku 1983, publ. 1992, další dosud nepublikovaná próza). Paměti tedy psala již relativně zkušená intelektuální autorka, hodně (asi právem) sebevědomá, žena spíše chladná ve svém postoji k nevábné realitě, až nelítostně realistická: i její empatie, o níž s obdivem píše onen zmíněný silně levicový kritik, je stylizována s jakýmsi odstupem objektivního a hlavně nezúčastněného diváka. Gnostické „být kolemjdoucím“ jako by se na řadě jejích postojů podepsalo – možná i to jí pomáhalo přežívat. Souběžně je silně analytická, když středem svého zájmu učinila toho, koho nejvíce znala, tedy svého manžela, literárního vědce Přemysla Blažíčka, a vše cítí jakoby prizmatem svého vztahu k němu a jejich životního osudu: tělesnému postižení manžela a vlastní nemoci. Tato až „nelítostnost k jiným i k sobě se projevuje i v momentech jakéhosi závěrečného účtování: „Žádná realita ale není s to zabít fantazii docela, vlastní povaha přihrává člověku obrazy, které skutečnosti nejskutečnější dávají pěkně zabrat. Dokážu vidět před sebou, že svět se mi neuzavírá definitivně. Že až moje existence bude obtížná nejen mně, ale i mému okolí, a zůstanou mi zbytky sil, dám se dopravit do letadla letícího hodně daleko, žádná Florencie nebo Helsinky, vystoupím, obstarám si povoz, třeba úplně primitivně a necháme se vozit po nějakých vytoužených končinách (Tibet? Nepál? Andy?) s málo lidmi a mnoho horami, až zbylé síly klesnou k nule. O takové tvory se pak postarají ptáci.“ Jak to číst, aby člověka po těle nemrazilo? Na druhé straně je to velmi lidský dokument, rozhodně stylizující maximální míru upřímnosti: nakolik je to stylizace a nakolik reálná upřímnost je těžké říci, na to jde o autorku rafinovanou a hodně nevypočitatelnou. Její emocionalitu jako by pokrývala šedivá clona vnitřní reflexe a sebereflexe: to se týká i hodnocení polistopadové doby, kterou přirozeně přivítala, ale současně si hned uvědomila i její odvrácenou stranu, o níž píše zmíněný levicový kritik: autorka se tam zmiňuje o lidech, které může nový režim postihnout, jako ji a je postihl ten odcházející. Ale je to jen jedna věta, která neobsahuje žádné stanovisko, jen konstatování, jako že i na ně došlo. Snad se někdy lidské tragédie při změnách režimů v tomto prostoru stanou předmětem seriózního výzkumu, nikoli jen letmých poznámek; možná tyto údery na plexus solaris člověka i společnosti hrály větší úlohy než války a okupace. Memoáry jsou psány jako beletrie, jejíž fabule, tedy příběh v časové posloupnosti se všelijak přetváří v syžet, v němž se doby prolínají a prostupují: život se tu nepopisuje, ale prožívá a promýšlí. Dobrá četba, která nutí přehodnotit schematické představy nejen o dějinách, ale také o člověku, ženě a muži.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce