Jaroslav Čejka: Odcizená krajina. MOBA, Brno 2013. ISBN 978-80-243-5551-1.

Druhdy nápaditý básník a perestrojkový špičkový stranický funkcionář, jenž se ve vzduchoprázdnu, v mnohým známé ignoranci a ostrakizaci, v nichž se v nových časech přes veškerou svou snahu po listopadu 1989 ocitl, přichází po letech s prózou, vcelku dobrým románem (jen škoda chyb, jež v textu zůstaly), koketujícím s klíčovým románem (roman à clef). Na pozadí zamotaných rodinných vztahů protagonistů – sester Very a Emy – jejich přítele, rádoby surrealistického malíře Tomáše Rajena, jehož smrt zaviní nadaný básník Přemysl Rataj (později všude obratně za normalizace vícestranně fungující šéf „přes kulturu“: že by aspoň částečná autorská sebereflexe?) na jedné ze staveb socialismu, před čtenářem probíhá zapeklitý vývoj Československa po druhé světové válce, všechny zvraty až po ten zatím poslední – a ovšem i Odcizená krajina, Rajenův modernistický obraz, současně však několikanásobná metafora po listopadu 1989 reálně odcizeného obrazu (organizátorem krádeže je bývalý estébák, který malíře dlouhodobě sledoval, nyní podnikatel), ale také kusu středočeské země, jehož se za války zmocnila německá branná moc a potom vlastně – ale to autor asi tak daleko nemyslel, soudě podle schematických vsuvek – ukradená země, ukradená několikanásobně jejím obyvatelům a občanům při oněch politických zvratech, kdy se jim leccos naslibovalo, obraz, na němž se zjevují siluety Hitlera a Stalina. Nevím, nakolik se román dá číst jako skutečně klíčový, jinotajný: osoby, jejichž jména připomínají reálné postavy, jsou jim někdy dost vzdálené, tedy alespoň některé z nich zůstaly věrné svému proklamovanému přesvědčení – na rozdíl po jiných, které měly pokaždé jiné, tedy vlastně žádné. Jistě to tak někdy je a jistě tu Jaroslav Čejka, jenž byl posledním stranickým velitelem československé kultury před listopadem 1989, kterou se v duchu perestrojkových modelů snažil řídit osvíceněji, využil svých znalostí stranické verchušky. Publicistický román je ovšem také vyrovnáváním s vlastním životem i vyjádřením postojů, jež jsou však přece jen méně zřetelné: ale postava Přemka Rataje se autorovi vcelku podařila. Také jeho účtování se životem je účtováním celé nešťastné generace, jejíž vrchol padl do dvacetiletí tzv. normalizace: „Život se zrychluje. Ubíhá/růžovým údolím smrti./Paměť, ta plazivá lodyha,/mění se v labuť, co škrtí.// Někteří z nás už umírají,/napnuti na skřipec „ára“./My zbylí klečíme na okraji/vyjem jak fena, jež hárá.“ Pro ty, kteří zejména český prostor druhé poloviny 20. století dobře poznali, je román srozumitelnou výpovědí, horší to bude v dalších generacích, které jsou cílevědomě vedeny k tomu, aby minulost své země nikdy nepoznaly a aby jim stačily novinové fráze, každý den trochu jiné. A to je škoda, neboť kdoví, možná tyto generace čekají zkoušky ještě těžší. Leckomu asi unikne i to, že román je také obrazem tragédie české levicové avantgardy a idealistického socialismu jako takového.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce