Milan Hrala: Všecko bylo trochu jinak. Dodatky. Oftis, Ústí nad Orlicí 2014. ISBN 978-80-7405-344-3.

K dodatkům pamětí třeba dodat, k čemu jsou dodatkem. Je to kniha téhož autora Všecko bylo/ bude trochu jinak (Oftis, Ústí nad Orlicí 2010). Psali jsme o ní jako o „vzpomínkovém varování letošního osmdesátníka“ aneb „Jak se může uctívaný pražský profesor z učení Karlova, proděkan a vedoucí ústavu stát u nás takřka bezdomovcem, jak je mu vlastní majetek nabízen na prodej – a to za pouhých šest milionů, jak člověk přežije dění na Filozofické fakultě tohoto učení od 50. let 20. století po první dekádu století následujícího při nejméně dvou zásadních a několika menších převratech.“ Snad se do toho všeho trochu promítl osud proslulého Julia Jurenita a jeho žáků Ilji Erenburga z autorovy oblíbené sovětské literatury 20. let minulého věku. Můžeme to hodnotit různě, ale co Milanu Hralovi (nar. 13. 5. 1931) nelze upřít, je slušnost, korektnost, schopnost ostré ironie, ale i sebeironie, umění textové koláže a smysl pro absurditu až nonsens: ono zažít u nás dobu od první republiky po rok 2010 není žádná legrace a bez těchto vlastností to ani není možné. Již jednou jsem někde uvedl, že psát memoáry dnes v podstatě nemá smysl: buď jsou světem viděným růžovými brýlemi, tedy vědomě či nevědomě lžou, nebo ohrožují jejich autora žalobami a soudy. Hrala dokazuje, že psát memoáry je možné: je sled příběhů, ironických šlehů, sarkasmu, kritiky a sebekritiky dokazující autorovu výchozí tezi, že „všechno bylo, je a bude jinak“. Hrala je povznesen nad malichernosti, dívá se na svět spíše pobaveně a hlavně se netřese strachy. Jeho pojetí světa není hierarchické, ale juxtapoziční: všichni jsou si rovni jako aktéři příběhů; nebere si servítek ani před současnými autoritami. Hrala – nehledě na své vědecké výkony, na zasloužené a všeobecně respektované akademické pozice a nutnost jistého taktizování a hledání kompromisů – neztratil nic z dobrého lidového vychování, které se neskloní před nadutostí autorit jakékoli doby, ponechává si od všeho dění odstup a nadhled, ačkoliv mu jistě mnohokrát nebylo z dění u nás dobře a není ovšem dosud. Jestliže jedna z vlivných koncepcí českých dějin hovoří o novodobém plebejském základě českého národa, nehledě na slavnou státotvornou aristokratickou minulost, musím přiznat, že takovými plebejskými polohami je Hralovo vzpomínání prosyceno: to se řadě prominentních autorů, z nichž někteří jsou tu i vyvoláváni jménem, jistě nebude líbit. V dodatcích jsou znovu popsány cestovní historky, uvedeny portréty současníků, momentky z rodiště a z fakulty, ale i dobové kauzy, k nimž se kompetentně vyjadřuje. Ale i „komunální“ problémy mladého studenta a asistenta z Humpolce, který se zvolna etabluje v Praze 50. let 20. století. Pro čtenáře české literatury jsou podnětné partie o jeho příbuzném Václavu Lacinovi (1906–1993), známém českém satirikovi 50. –60. let minulého století, uvádí na pravou míru jeho „prominentství“ a politické postoje. Volně přechází od 60. k 90. letům a nachází tu spíše shody než rozdíly: vše se jakoby mění, ale lidé se často mění jen málo, zejména ve svých nejhorších vlastnostech. Klíčové kapitola je o učitelích „společného základu“, tedy tehdejších kateder a potom ústavech marxismu-leninismu: vidí je realisticky, ironicky, ale současně tacitovsky „bez hněvu a zaujatosti“. Návraty do rodného Humpolce jsou spojeny s několika postavami, mezi jinými se slavným Janem Zábranou (1931–1984). Pro poznání české reality jsou důležité i partie o náboženských konfesích, ale i emblémy doby, jako byly různé brigády apod. Hrala nemá skrupule, vyjadřuje se slušně, ale ke všem stejně, padni komu padni, jako by dokládal známou pravdu, že k svobodě slova člověk nepotřebuje žádné zákony, které mu ji stejně nikdy nezaručí, spíše se jí musí dožít, i když známe i starce, kteří mají strach jako lidé před startem kariéry. Různé aféry, včetně plzeňské právnické anebo případ profesury, kterou nechtěl český prezident předat, probírá věcně a nezaujatě, leč se silou vlastní zdravému rozumu a v rozporu s mediálními masážemi. Dobré počtení, snad zdůvodňující i paměti nejen jako pramen k poznání doby, byť ne zcela spolehlivý, ale také jako sebevyjádření člověka, který v ní musel žít.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce