František Kautman: Alternativy. Fra, Praha 2014. ISBN 978-80-86

Hvězdná hodina české prózy

Jsou osobnosti, jejichž význam se odhaluje teprve postupem času, osobnosti, které však nikdy nebudou chápány jako klíčové, ačkoli jimi ve skutečnosti jsou. Jejich funkcí v dějinách myšlení je vytvářet jakési přemostění období a epoch: bez nich si totiž nelze představit další vývoj, ony anticipovaly podstatná budoucí proudění, někdy fatálně pozdržené společensko-politickými okolnostmi. Ani když pominul časů vztek, nebylo jejich dílo uviděno v jeho pravém významu, spíše v povrchových, žurnalisticko-senzačně podbarvených tónech, což však bylo věcí těch, kteří jeho tvorbu tehdy medializovali, a není mnoho těch, kteří si jejich klíčového významu v dějinách českého myšlení v oněch klíčových polohách povšimli.

Jednou z těchto osobností je nestor české literární vědy, myslitel, filozof, básník a prozaik František Kautman (roč. 1927). Seznámili jsme se až v 90. letech 20. století, i když jsem jeho publikovaná díla z 60. let – a nebylo jich mnoho – v podstatě znal a poté se s nimi znovu seznámil v reedicích a s jinými vlastně poprvé. Měl jsem také vzácnou příležitost o F. Kautmanovi napsat pár textů a hlavně s ním zřídka, ale zato pravidelně, hovořit, zejména v souvislosti s přípravou jeho slovníkového hesla. Připomínat Kautmana jako iniciátora liblické konference o Kafkovi (1963), jako autora knih o Kafkovi, Hostovském, ruské literární kritice, S. K. Neumannovi, Patočkovi, básnické sbírky, románů, povídek a novel je nutné potud, že Alternativy vzniklé na sklonku 60. let 20. století vycházejí nyní poprvé a ukazuje se, že jejich místo bylo a dodnes je stěžejní. Jde o jeden velký zpovědní koncert, v němž Kautman experimentuje s vyprávěcími rovinami i s vypravěčem jako takovým, s metatextovostí a intertextualitou dávno před jejím prohlášením za jeden z nosných principů postmoderny, ale postmodernistou rozhodně není, brilantní zvládnutí spisovatelského řemesla, experiment a hlavně zpověď člověka, jenž se ocitl na rozcestí, bere na sebe různé narativní masky a ukazuje ne bezvýchodné bytí člověka a světa, na tragickou podstatu všeho jsoucího; hlavní postavou je člověk unavený ze společnosti, z velkých politických experimentů, člověk, jenž na konci jedné epochy, která na sklonku 60. let minulého věku zvolna končila, účtuje sám se sebou i se svou dobou. Od naivního komunisty, který se svěřuje se svým zklamáním z nových časů (Mariáš – trochu připomíná Nabokovovo kompoziční experimentování s hrami), přes kafkovské motivy soudu a výpovědi v povídce Až dostanu slovo, v novele Každý začátek je lehký, vlastně próza psaná nanečisto a i ve vydání demonstrativně přeškrtaná, kde onen křižovatkový motiv kulminuje spolu s nadějí (datováno srpnem 1968), v textu V osmém měsíci, v němž absurdní situace rámcovaná nemocničním prostředím vrcholí, stejně jako duši trhající i hladící Dialog Františka Kautmana se svatým Františkem z Assisi, vedený v čase adventním L. P. 1969 a poeovský motiv Never more. Oslnivý povídkový soubor, který mohl, kdyby vyšel tehdy, stanout v čele české literatury a proniknout do světa, ale i nyní nastavující nelítostné zrcadlo současné namnoze vyprázdněné literatuře, skutečný intelektuální výkon, nikoli hra na literaturu za literární ceny.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce