Milan Kundera: Slova, pojmy, situace. Atlantis, Brno 2014. ISBN 978-80-7108-344-3.

Milan Kundera (nar. 1929) připravil pro české vydání v brněnském nakladatelství Atlantis, které má monopol na Kunderovy české věci, výbor ze svých tří francouzských knížek, v podstatě gnómických esejů na různá témata.

Autor své texty na záložce knihy charakterizuje takto: „Umění románu, jehož dějiny započaly velkým Rabelaisovým dílem na počátku 16. století, doprovází až do dneška Evropu a její kulturní život. Tato malá knížka nemá nic společného s nějakým vědeckým povídáním. Je složena z různých krátkých zamyšlení nad lidskými situacemi, tak jak jsem se o to snažil já sám (první část Slova), ale zejména umění románu během celých svých dějin (druhá a třetí část, Pojmy a Situace).“ Texty přijaly tedy českou podobu z různých knih (jež měly také svou genezi, často náhodnou) napsaných původně francouzsky. Esejistický ráz mají právě pro to, co Kundera uvádí, tedy že nejde o vědecké povídání. Základem je především subjektivita, enormní ego, představa o vlastní výjimečnosti a znalosti, jež je směrodatná a rozhodující. Esej se pohybuje v gnómickém stylu a jeho jednoduchosti a oproštěnosti, což může být pro čtenáře esejů mnohomluvných a rozvláčných dost překvapující. Kunderův gnómický esej je niterně suverénní a v soudech absolutní, je to přímý protiklad třeba k Čapkově relativizaci, z níž nutně vyplývá tolerantnost. Ne že by Kunderův gnómický esej byl netolerantní: prostě nevytváří ani jinou možnost, nemá být tedy tolerantní k čemu nebo komu. Je to vysoce individuální výklad všeho: Kunderova četba jako měřítko hodnot a nápadů, díla, z nichž sype své nápady často jen proto, že nezná jiné souvislosti. Jeho autoři, na něž popatřil, a díla, která přečetl, produkují světové myšlenky, ostatní je irelevantní. Román začíná Rabelaisem, jehož ostatně světu v jeho pravé podobě objevil Michail Bachtin, Rus z Ruska, jež Kundera tak nemá rád, ale každý ví, že málokteré dějiny nebo teorie románu začínají Rabelaisem (některé ho ani neznají) a jistě k tomu mají příslušní autoři své důvody. U Rabelaise možná začíná jen román, jak si ho Kundera představuje. Také absolutizace dílčí znalosti je pro jeho esejističnost typická: u slova „modravá“ (bleuté) říká, že „žádná jiná barva nezná tuto lingvistickou formu něhy“ (S. 26), ale i jiné barvy ji přece znají. Rád také absolutizuje své „výpisky z četby“. Někdy se tato absolutizace jako znak „nevědeckosti“ blíží banalitě a esej se ocitá na pokraji směšnosti, patrně nezáměrně, většinou v podobě objevu již objeveného. Je to přímý protiklad eseje jako útvaru, který vědu přenáší do sféry estetična nebo estetično do sféry vědy: zde jde o přenos vlastního „já“ do sféry absolutního poznání. Někdy jde spíše o absolutizace jednoho, možná i falešného dojmu z četby: autorem nově přečtená Tolstého posmrtně vydaná povídka Hadži Murat v esejistické glose o románu Juana Goytisola (nar. 1931) je spojována s někdejšími událostmi v Čečensku: „Podivná shoda okolností: stejně jako Goytisolův starý muž i já jsem si ve stejné době znovu četl Hadži Murata. A vzpomínám si, co mne tehdy ohromilo: i když se všichni, salony, média, noviny rozhořčovali nad vražděním v Čečensku, neslyšel jsem nikoho, žádného novináře, žádného politika, žádného intelektuála dovolávat se Tolstého, připomenout jeho knihu. Nepochybně, nikdo ji nikdy nečetl. Všichni byli šokováni skandálem masakru, ale nikdo ne opakováním masakru.“ (S. 85). Problém je v tom, že sama titulní postava stojí mezi kolonizátory a vlastními lidmi, je to muž jako interetnický most, po němž se šlape; dovolávat se Tolstého by znamenalo věc naopak zproblematizovat, nikoli reliéfně zjednodušit ve smyslu „opakování masakru“. Zde jsou úskalí esejistické gnómičnosti markantní: zjednodušování vede k deformaci smyslu, k tvorbě efektních explicitů, jež si vytvářejí vlastní svět daný formou, která se světem jiných lidí už příliš nekomunikuje, ale právě proto láká svou schematickou naivitou. Možná proto i Kunderovo románové dílo sestávající se také ze střípků těchto esejistických gnómických, vybroušených fragmentů jako součásti většího celku, tak přitahuje: jde o myšlení v předpřipravených elegantních, působivých formách, jimž se obsah musí přizpůsobit – jak měli ostatně klasicisté ve zvyku – oproti složitým stavbám barokním: ale jsou to, jak už řečeno, spojité nádoby vyráběné různými nástroji. Paradoxní je, že v esejistických „slovech, pojmech, situacích“ autora, který zbožňoval klasicismus a osvícenství, smysl pro formu, je nejsilněji přítomen subjektivismus a voluntarismus, doslova až po krajní meze, jež esej jako žánr vůbec snese. Snad je toto „napínání“ eseje až po nejvyšší možnou míru dokladem napětí dnešního světa a také obrazem silné osobnosti, snad jedné z posledních v době snad největšího soumraku svobodné lidské individuality. Četba pro slovesné labužníky, ale již předpřipravené na to, že to musí být lahůdka, i když někdy může skřípat mezi zuby.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce