Petr Novák: Kamínky. Akcent, Třebíč 2010. ISBN 978-80-7268-759-6. Vydáno pro Lubomíra Kressu.

Berme tuto recenzi jako svérázné vlastně dvojnásobné retro, které se k nám zatoulalo z regionálního moravského nakladatelství, ale které se týká docela důležité prózy člověka, jenž už není mezi námi, syna slavného výtvarníka, surrealistického básníka a překladatele světového jména Ladislava Nováka (1925–1999) Petra Nováka (1952–1995). Ta dvojnásobnost je i v tom, že se k textu vracíme až po 4 letech: knížka byla známa jen omezenému okruhu znalců a mimo region a český prostor je v podstatě neznámá: proto jsme se rozhodli se o něm v SP zmínit. Druhé retro spočívá v tom, že jde o texty, které podle ediční poznámky vznikaly od 80. let 20. století a byly publikovány ve francouzských překladech (1987), potom v Literárních a Lidových novinách, sborníku třebíčského gymnázia a jinde, tedy v denících nebo regionálních tiscích. Rozhodně však nemají regionální, tedy krajový ráz: ostatně samo slovo „regionální“ by nemělo být chápáno jako něco pejorativně omezujícího: koneckonců každý je odněkud a regionální je tedy jak Dostojevskij, tak Franz Kafka nebo Gabriel García Márquez. Petr Novák jistě vychází z krajiny, kterou poznal v Třebíči a jejím okolí v podhůří Českomoravské vysočiny jako kraje básníků (Březina, Deml, Zahradníček, Nezval), ale současně jde o krajinu spíše duchovní tak, jak ji ilustrují volně připojené reprodukce výtvarných děl jeho otce, např. Poseidonův návrat, Kamínky, Realita poesie, Velká mandala aj. Nutno také zmínit nejen financiéra vydání, ale také další, z nichž Radovan Zejda napsal i doslov. Titulní próza Kamínky je obrazem bloudění a nacházení, fantaskním textem, jenž je včleněn do snové krajiny, kde klíčí pocit úzkosti a manipulace. Prózy vycházející z konkrétních reálií, asociativně spojuje zdánlivě nespojitelné: nikoli náhodnou připomínají povídky zmíněného Franze Kafky: „Sestoupili jsme a kráčeli po prkenném chodníčku, který mizel mezi silnými starými stromy. Když jsem se ohlédl, nikdo nás nenásledoval. Všechny stromy široko daleko trčely z kalné vody, jako by z ní odjakživa rostly, a kousek dále jsem spatřil velkou stavbu. Uvědomoval jsem si, že je to mlýn zbavený lešení. Patrně již tehdy opravy skončily. Chodníček náhle končil a právě tam stálo těsně u sebe asi dvacet nebo ještě více roztažených malířských žebříků vedoucích k nezaplavené plošině a vchodu do mlýna. Zaslechl jsem tichou hudbu.“ (S. 55). Další povídky opět připomínají kafkovské miniatury, útržky snových vizí, malých příběhů (Prsten, Nákup, Při pohřbu) demonstrující tajemství všedního dne, banalit, jež se rozprostírají často do hrozivých rozměrů. Stále výrazněji vystupuje do popředí motiv bloudění a hledání, ztrácení se ve světě, nacházení kontaktů a jejich mizení, tedy obecněji pocit nejistoty a úzkosti, snad i dominanta tvorby Petra Nováka. Lze jen litovat, že se jeho talent v důsledku předčasné smrti nerozvinul, ale kdoví, asi to tak mělo být…To, co zanechal, není rozsáhlé, ale o to hlubší a působivější. Důvodem této jakoby dvojnásobné retrospektivy je i to, že jsem autorovým spolužákem z tehdejší třebíčské střední všeobecně vzdělávací školy, jak se v průběhu nesčíslných školských reforem tehdy říkalo gymnáziu, kde nám jeho otec byl třídním profesorem. Z jeho próz na mě proto dýchla i atmosféra té dávno minulé doby, kdy se svět otvíral a potom rychle zavíral, pocit tlaku a úzkosti, který byl všeobecný, radosti, naděje, prvních hlubokých zklamání a mezilidských selhání: jako by se tu jako v kapce vody soustředilo vše to k neunesení, co nás potom očekávalo. Všední život byl však i tehdy jiný než snová próza Petra Nováka a výtvarné experimenty, básně a překlady jeho otce, ne vše bylo idylicky hladké. Ale to si už recenzent-pamětník raději ponechá pro sebe.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce