Richard Pražák: Má maďarská cesta. Česko-maďarský kontext středoevropských kulturních dějin. Eds: Róbert Kiss Szemán, Andor Mészáros. Balassiho institut, Nemzeti Kulturális Alap, Masarykova univerzita, Munipress, Brno 2014. ISBN 978-80-210-6797-4.

Prof. Richard Pražák (1931–2010), první velvyslanec České republiky v Maďarsku (1994–1998), byl špičkový český hungarista a ugrofinista, historik, kulturolog, literární vědec a jazykovědec, jak si to vyžadoval jeho široký obor, v němž v českém prostředí pracovalo vlastně jen několik vědců. Po návratu z diplomatické mise projevil zájem úzce spolupracovat s brněnskou slavistikou: ostatně slavistika – po (stokrát bohužel) zmizení hungaristiky z Masarykovy univerzity, byl oborem tradičně areálově nejbližším. K očekávaným osmdesátinám mě požádal o organizování mezinárodní konference, která se měla konat záměrně o něco dříve – už vzhledem k jeho zdravotnímu stavu – v září 2010 – toho se však již nedožil. Na bázi festschriftu pak vznikl svazek Slavica Litteraria, 14, 2011, 1, Hungaroslavica. Památce prof. PhDr. Richarda Pražáka, DrSc. (1931–2010): byl prezentován v Maďarském institutu v Praze a na Masarykově univerzitě. Na Ústavu slavistiky v Brně existuje Kabinet hungaroslavistiky a také společné česko-maďarské nebo česko-slovensko-maďarské edice, Maďaři se účastní i tradičních česko-slovenských konferencí, z poslední doby např. svazek Brněnská hungaroslavistika a česko-slovensko-maďarské vztahy (Eds: István Käfer, Ivo Pospíšil, red. Erika Sztakovicsová. Kabinet hungaroslavistiky Ústavu slavistiky FF MU, Česká asociace slavistů, Visegrád Fund, Severín/Szeged 2012). Recenzovaný svazek doprovodili do světa Pražákova dcera Markéta Hejkalová, hungarista Michal Kovář, obecný jazykovědec Ondřej Šefčík a oba editoři, kteří charakterizují jeho osobnost. Pražákova autobiografická črta „Má maďarská cesta“ je parafrází Mé české cesty maďarského spisovatele a překladatele Lászla Németha z roku 1959, z níž Pražák záměrně vyjímá častěji uváděný citát o komplementární blízkosti obou národů. Jak to tak bývá, přímí sousedé nebo a někdy i nájemníci stejného domu zvýrazňují rozpory, určité sdílení státního domu, ale přece jen vzdálení státoprávní zase akcentují onu komplementaritu a vztahy kooperace, i když nikoli idyly. Rozhodně české a maďarské zájmy nebyly nikdy v historii identické, dokonce ani blízké: proto Pražák ve svých studiích hledal právě spíše blízkost, styčné body, jakých nebylo mnoho, ale ani málo. V knize je klíčovou rozsáhlá práce o česko-maďarských vztazích. S odkazem na Palackého ukazuje na maďarský vpád do uherské kotliny jako pohromu pro Slovanstvo, ale současně i na aspekty koexistence, zejména kulturní, spojitost v křesťanství a kultu sv. Vojtěcha, demonstruje spory dynastické, ale i vzájemnou sňatkovou politiku, na to, že obě země měly několikrát společné panovníky. Pohled českého hungaristy se v lecčems musí lišit od pohledů obecného historika nebo odborníka na středoevropské dějiny, je tu určité hlubší porozumění, vcítění a Pražákův ponor do maďarského fenoménu, jenž vidí jako historicky proměnlivý, mu dává možnost spatřit maďarské přínosy pro českou kulturu, nejen naopak. Jádrem jsou styky v období středověku, reformace a osvícenství, „ve stínu Osmanů“, jak píše, pochopitelně po konfliktních letech 1848–49 a 1867, nepomíjí však ani vytyčování československých hranic a československo-maďarský konflikt 1919, kooperaci v meziválečné době, době velmi rozporné, kdy zájmy nového státu byly maďarským protikladné: i tu však nachází společné body, včetně podobného osudu po roce 1945 a 1948. Další studie se zabývá latinským písemnictvím v Uhrách v 11–14. století, kdy kulturní blízkost česká a maďarská byla zjevná: zde jsou filiace jasné, zejména hagiografie, hymnografie a kroniky. Vynikající je studie o maďarské reformační misii do Čech a na Moravu po vydání tolerančního patentu: je to při všech rozporech velmi důležitá kapitola česko-maďarských styků. Širšího okruhu ugrofinistického se týká Pražákova objevná a v zahraničí ceněná práce o ugrofinistice Josefa Dobrovského. Ukazuje na jeho znalost maďarštiny a průnik k ugrofinistice i jeho zájem o jiné Ugrofiny, speciálně o Finy, na jeho pobyt v Rusku apod. Zakládací význam Dobrovského pro poznání ugrofinistiky v Evropě je nepochybný a Pražák na něj ukázal ze všech nejvýrazněji a nejúplněji. Abychom však nezůstali u popisu a konstatování faktů: ve svazku zaměřeném spíše na hledání spojitostí, i když se tu nepopírá skutečná realita vzájemných vztahů – chybí systematické zkoumání resistentních sil v česko-maďarském vztahu, zejména však ostřejší pohled na 20. století. Jak český, tak slovenský univerzitní prostor má k některým oborům velký dluh. Zatímco na Slovensku je celá maďarská univerzita a řada fakult pěstuje hungaristiku nebo hungarologii sólo nebo vztahově, v českém prostředí oproti minulosti zeje obrovská mezera, ale ta se týká i některých slovanských oborů, ty jsou však slabé i na Slovensku. Abychom však zůstali u Maďarů: vybudovat znovu českou hungaristiku je velkým úkolem a někteří Pražákovi žáci by se na něm měli podílet. Jistě by to ocenili i Slováci a Maďaři a jejich kultury.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce