Dalibor Vácha: Červenobílá. Euromedia Group, Knižní klub, Praha 2014. ISBN 978-80-242-4604-8.

Dne 28. října 2014 v projevu na legendárním pražském vrchu Vítkově, kde se při oslavě výročí vzniku Československé republiky, státního svátku České republiky, který není svátkem Slovenské republiky, hrála bývalá československá hymna o obou částech, vyzval zástupce Svazu bojovníků za svobodu ministra kultury České republiky, aby uvolnil finanční prostředky na podporu legionářské tradice, tedy tradice československých legií. Na místě se přímé odezvy nedočkal. Legionářská tradice se v České republice připomíná jen zřídkakdy, na Slovensku ještě méně, snad jen ve spojitosti s M. R. Štefánikem. Je to tradice, která je – jako každá tradice – rozporuplná vnitřně i vnějškově. Literárně byla ztvárněna v české literatuře první Československé republiky nesčetněkrát, a to s různým politickým zabarvením: pravicově Rudolfem Medkem, levicověji a kriticky Josefem Koptou a Jaroslavem Kratochvílem. S ruskými československými legiemi byl spojen i Jaroslav Hašek, který z nich nakonec uprchl a stal se načas bolševickým komisařem, ale potom se zase vrátil dopsat Švejka. Legie byly předobrazem Československa, jejich zásluhou se nový stát etabloval v rozhodujících mezinárodních kruzích, jejich protibolševické vystoupení je stále objektem výzkumů, jejich údajná „krádež“ ruského státního zlatého pokladu a založení Legiobanky dosud oblíbeným tématem Rusů. Jihočeský profesionální historik a spisovatel Dalibor Vácha (roč. 1980) dostal za tuto knihu cenu Knižního klubu, ale… Literárně je román hodně schematický, založený na situacích jakoby viděných očima mladého Rudolfa Medka (1890–1940), zaplněný líčením bojů, sexuálních scén, s časovými přesmyčkami, ale jinak je jen málo srozumitelný – což je paradoxní – právě z hlediska historie. Je to směs, v poslední v naší literatuře (ale i jinde) dost oblíbená, literatury faktu a její beletrizace. Obvykle tak tvoří lidé spíše akademického nebo žurnalistického zaměření, kteří si netroufají na silný příběh a přímou uměleckou stylizaci, ale prolínají beletrii s faktografií, jež je však jen náznaková. Obvykle to dopadá tak, že ani beletrie, ani dokumenty nejsou nijak oslnivé. To se stalo, zdá se, i zde, i když nechceme autorovi ubližovat. V estetice románu chybí výraznější ukotvení příběhové, narativní a stylizační, v struktuře dokumentu zase ostřejší pohled, třebas zcela protitradiční. Jsou tu náznaky expresionistické poetiky, trhané záběry, něco z camera eye Johna Dos Passose nebo Rusů Borise Pilňaka či Arťoma Vesjolého, ale to je už známé a snad i trochu vyčpělé. To, co zůstává, je portrét Rudolfa Medka a dalších, umění portrétu je autorovi vlastní a je v něm nejsilnější.

A potom určité scény, ta nejsugestivnější z doby zcela jiné, totiž z Medkova pohřbu v temném roce 1940, kde zazní projev básníka Josefa Hory pronesený přiškrceným hlasem a kde také vznikne báseň Františka Halase: „Zpívám si píseň tu jeho mezi všemi/se mnou ji notí křídly havrani/Všichni budem v čiernej zemi/srovnáni srovnáni.“ Medek radostně se vracející do vlasti jako legionářský hrdina a Medek v rakvi a všichni nad mrtvolou oslavované republiky tváří v tvář smrti, to je závěrečný a asi nejpůsobivější akord zmaru a nejsilnější scéna románu. Mám k tomuto tématu přece jen emotivnější vztah: po dědečkovi, který projel transsibiřskou magistrálu v proslulých těpluškách třikrát a přes Kanadu se dostal domů v roce 1920. Od něho vím od dětství o legiích, když se o nich nesmělo mluvit, a o Rusku, Rusech a Ukrajincích, bolševicích a občanské válce, bez diplomatických ohledů, oficialit a ideologií, věcně a osobně. To si však nechám pro sebe. Snad tento Váchův román povzbudí další autory, mezi nimi možná i nějakého z nejmladší generace.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce