POSPÍŠIL, Ivo – ZELENKA, Miloš. (Eds). Kontexty literární vědy V. Brno: Tribun EU, 2015. 179 s. ISBN 978-80-263-0928-4

Lenka Paučová

V roce 2015 vychází další, v pořadí už pátá publikace, nesoucí název Kontexty literární vědy. Jejími editory jsou dvě významné osobnosti v oblasti české slavistiky, literární vědy a zároveň představitelé Literárněvědní společnosti – Ivo Pospíšil a Miloš Zelenka. Publikace představuje soubor studií, komentářů a recenzí. Sestává ze dvou hlavních částí: v první, již tvoří devět studií, najdeme studie věnované otázkám obecným, ale i specifickým problémům; čteme například o literárním kánonu (Pospíšil), adaptacích literárních děl (Pokorný), ale také o tradicích české vizuální poezie (Janiec-Nyitrai), obrazu Chodska v básních Josefa Abrahama (Viktora) nebo o žánru aforismu v tvorbě Jiřího Žáčka a Karla Sýse (Mikulášek).

Nejvíc nás zaujali tři studie – Agnieszky Janiec-Nyitrai, Iva Pospíšila a Milana Pokorného. Vizuální poezii, jejím tradicím, nejvýznamnějším představitelům tohoto proudu (J. Kolář, V. Havel, J. Hiršal, B. Grögerová a další), jako i osobitým rysům jejich tvorby, se ve své studii věnovala Agnieszka Janiec-Nyitrai. Autorka akcentuje význam vizuální poezie z hlediska dneška, protože současné umění, net art a digitální poezie v ní nacházejí svůj zdroj inspirace.

Studie Iva Pospíšila zachycuje problematiku pojmů světová literatura a literární kánon. Problém literárního kánonu je podle autora pravděpodobně problémem věčným. Tento pojem definuje jako součást nebo „populární doplněk“ (s. 19) pojmu světová literatura. Poukazuje však na to, že i když se tyto dva pojmy prolínají, nelze je zaměňovat, protože v pojmu literární kánon je dominujícím aspektem aspekt hodnotový. Problematika pojmu světové literatury a literárního kánonu v sobě ukrývá ještě další problém, jak uvádí autor, problém tzv. velkých a malých literatur, tedy literatur, které znamenaly pro světovou literaturu víc, přinesly víc podnětů, víc inspirace pro jednotlivé národní literatury; a na druhé straně literatur, které až tolik impulsů nevysílaly. V uvedených souvislostech oslovuje autorova polemika s díly britského rusisty Davida Gillespieho a ruského vědce Igora Suchicha.

Čitatele zaujmou i další studie, například o Josefu Abrahamovi z pera Viktora Viktory, autor nám v ní přibližuje básníka, svými básnickými sbírkami V měsíčním svitu a Chodské sonety těsně spjatého zejména s regionem Chodska. Josef Abraham se mohl stát skutečným geniem loci, avšak zabránila mu v tom náhlá smrt. Aforismus v tvorbě Jiřího Žáčka a Karla Sýse se stal tématem studie Alexeje Mikuláška. Sýsovu sbírku K. ještě po deseti letech Mikulášek označuje atributy polymorfní, synkretická; jeho texty považuje za semibásnické, semiaforistické. Autor přichází k závěru, že tzv. aforističnost je bližší zejména Žáčkovi, který svou sbírkou Tak pravil XY tenduje k sociální až politické satiře, k epigramu, bajce; přičemž nachází další souvislosti s tvorbou slovenských autorů – Pavlem Janíkem a Tomášem Janovicem.

Oceňujeme, že editoři vytvořili prostor pro prezentaci doktorandů a mladých autorů, jejichž studie osvětlují problematiku humoru u německého spisovatele Ericha Kästnera (Heribanová), žánr tzv. harlequinky (Jindrová), překlad básnické skladby E. A. Poea Havran (Grúz) nebo výzkum recepce pohádky v prostředí základní školy (Balounová). Mezi mladými autory si naši pozornost zaslouží zejména studie Michaele Grúza, v níž konfrontuje tři překlady (Najser, Řezanka, Jack), poukazuje na problémy při překladu, kromě analýzy však přináší i vlastní překladatelská řešení. Ve studii Jany Jindrové, která představuje jakoby návod, jak napsat tzv. harlequinku, nás snad nejvíc zaujala geneze tohoto žánru. Napsat takovou knížku není podle autorky vůbec těžké, stačí jenom dodržet uvedené schéma.

Genderovou problematikou se v rámci školního prostředí zabývala Romana Balounová. Cílem její práce bylo zjistit, jak dětský čtenář vnímá pohádkové postavy a jak se vlivem puberty jeho recepce mění. Tamara Heribanová ve své studii vnímá Kästnerův humor jako způsob, jímž spisovatel vzdoroval vůči společenské realitě, což ukazuje na srovnání jeho povídky „Inferno v hotelu“ a románu Tři muži ve sněhu. Zaujali nás i další souvislosti, které autorka uvádí. Například, že si Erich Kästner v období Třetí říše psal svůj deník, který se měl stát podkladem pro román, jenž autor již nestihl napsat. Jeho deníkové zápisky byly publikovány až v roce 2006. 

Druhá část publikace zahrnuje recenze a komentáře, například o pokusech vytvořit literárněhistorickou syntézu (Křivánek), o současné české poezii (Křivánek), o slovnících a učebnicích, které možno efektivně využívat konkrétně při výuce polské literatury (Pavera); najdeme recenzi na monografii Romana Jakobsona Moudrost starých Čechů, již editorsky připravili Miloš Zelenka a Tomáš Herman (Pospíšil) nebo na práci rakouského romanisty s českými kořeny Petra Václava Zimy Ästhetische Negation: Das Subjekt, das Schöne, das Erhabene von Mallarmé und Valéry zu Adorno und Lyotard (Kučera) a další.

Soubor studií Kontexty literární vědy V vydávaný Literárněvědní společností již pátým rokem reflektuje výsledky dosavadních výzkumů, považujeme ji proto za cenný příspěvek české literárněvědné slavistiky a budeme se těšit na další publikaci, jež vyjde v příštím roce.

PaedDr. Lenka Paučová (*1986) – studovala německý jazyk a literaturu, ruský jazyk a literaturu na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře. V současnosti je interní doktorandkou Ústavu slavistiky FF MU, do jejího vědeckého zájmu patří teorie literatury, ruská literatura 19. a 20. století.

Kontakt: lenka.paucova@gmail.com