Leonid Cypkin: Léto v Baden-Badenu. Román. Přel. a doslov napsal Jakub Šedivý. Prostor, Praha 2015. ISBN 978-80-7260-317-6.

Ivo Pospíšil

Lékař Leonid Cypkin (Minsk 1926 – Moskva 1982) se stal sovětským spisovatelem známým spíše v zahraničí tak, že jeho v podstatě jediné dílo, když nepočítáme další drobnější texty, vyšlo v anglickém překladu osm dní před jeho skonem. Živil svou rodinu – jako jeho za Stalina perzekvovaný a zmrzačený otec – jako lékař a vědec, současně však jeho zájmy byly hlavně literární. Jako Žid to neměl v SSSR lehké, ale prosadil se: nicméně pociťování svého židovství výrazně vtělil i do svého románu. Pravda je, že nebýt Susan Sontagové (roz., Rosenblatt, 1933–2004, pocházela z polsko-litevské židovské rodiny), jež byla sama prozaičkou, ale hlavně filozofkou a autorkou esejů a která si v Londýně povšimla anglického vydání jeho románu, jež si pak hned přečetla, nebyl by Cypkin nikdy pokládán za někoho mimořádného. Ty výroky Sontagové ve smyslu, že jde o nejlepší a nejoriginálnější dílo tohoto století, jsou samozřejmě značně přehnané a podepsalo se na nich všechno možné, včetně společného židovství a kultu Dostojevského. Známe to přece i odjinud: Louis Aragon (1897–1982, vl. jm. Louis Andrieux) přeložil do francouzštiny povídku mladičkého Čingize Ajtmatova (1928–2008) Džamila (1958) a prohlásil, že „[…] pour moi, c’est la lus belle histoire d’amour du monde“, tedy že jde o nejkrásnější povídku o lásce na světě a tím zahájil jeho světovou slávu, muže, který jako nositel Leninovy ceny a řady státních cen skončil jako velvyslanec Ruské federace a potom Kyrgyzstánu v Lucembursku a Beneluxu a zemřel v Norimberku. Faktem je, že Cypkinův román Léto v Badenu (tak je to v originále) vyšel už v desítkách jazyků, kromě všech hlavních evropských také japonsky, v Braillově písmu, polsky a česky až 2015, rusky poprvé 2003, nověji 2013, vše v nakladatelství Novoje literaturnoje obozrenije. Po přečtení vzdoruji, abych napsal, že „hora porodila myš“, ale myš to rozhodně není, i když superlativní hodnocení románu jsou zřetelně nadsazená. Je to dobrý román, v době svého vzniku a prvního vydání v angličtině (1982) také do značné míry nový a objevný svou koncepcí, postmoderní prací s cizím textem. Podstatou příběhu je vlastně konfrontace dvou cest, což je zase velmi ruské: Dostojevského, jenž roku 1867 stráví léto v německém Baden-Badenu se svou druhou ženou Annou Grigorjevnou, roz. Snitkinovou, původně jeho stenografkou, léto plné hazardu, záchvatů epilepsie i průlomových prohlédnutí i konfliktů, např. se svým velkým soupeřem a nepřítelem Ivanem Turgeněvem, a vypravěče, který jede vlakem z Moskvy do tehdejšího Leningradu v 70. letech 20. století. Skulinami sem prosvítají citace a parafráze z deníku Dostojevského manželky a jiných materiálů a událostí, jež jako autor zažil: vyhoštění Solženicyna a jeho přílet do západního Německa, případ Sacharova a Bonnerové. Autor je znalcem života a díla Dostojevského, ale není literární vědec – spíše nahlíží Dostojevského antropologicky a zážitkově. Jeho anglický překladatel napsal, že dílo obsahuje 11 odstavců a 34 teček, tedy jde vlastně o výron proudu vědomí, jak se s oblibou všude píše – z toho se jaksi automaticky vyvozuje, že jde o originální styl, syntax apod., ale nemyslím, že je to originální. Jako červená nit prochází románem problém židovství: milovník Dostojevského se musí vyrovnávat s jeho antisemitismem i nechutí k Židům ze strany majoritního prostředí, s úlohou Židů vůbec, ale zejména vztahem Židů k ruské kultuře, jazyku a literatuře – to by byla práce na celý život – však i zde zmiňovaný Alexandr Solženicyn napsal o vztahu Rusů a Židů knihu (dvoudílná publikace Dvě stě let pospolu) a role ruských Židů jako nositelů ruské kultury, kteří byli v podstatě nuceni ze SSSR odejít, je také známa. Ona podivná oboustranná Hassliebe je snad nejzajímavějším jevem ve vztahu dvou národů – snad se jí podobá jen vztah Židů a Němců. Pozoruhodná koláž textů, vzpomínek, reflexí, většinou znalcům Dostojevského známých, ale propojených se sovětskou současností činí dílo zajímavým, ale nikoli světovým. Ruská kritická odezva byla poměrně zdrženlivá a má asi pravdu Michail Edelštejn (http://magazines.russ.ru/znamia/2004/6/ed21.html), když píše, že se zde projevuje průrva mezi západním a ruským postojem k této látce, že Cypkinova stylizace jde vstříc západnímu, „senzačnějšímu“ pojetí „ruské duše“. Není to ovšem nic nového: západní a ruský Puškin, Gogol, Dostojevskij, Čechov aj. jdou jakoby proti sobě, ale není to nepřekonatelné, spíše to vyplývá z kořenů ruského literárního zázraku a vůbec ze vztahu Ruska a tzv. Západu: ostatně žhavá současnost to ukazuje více než názorně. Překlad takového díla, navíc překlad velmi dobrý, je významným kulturním činem, ale vede mě také k povzdechu, že se příliš nezměnila situace, kdy se obrozenští Češi, když překládali ruské klasiky, dívali nejdříve, jak na tom jsou v Paříži. Naopak: kolik vynikajících děl nám uniká jen proto, že se o nich na Západě nepíše nebo že jsou cizí našemu samozvanému ideologickému mainstreamu?

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.