Roman Jakobson: Moudrost starých Čechů. Komentovaná edice s navazující exilovou polemikou. Eds. Tomáš Hermann – Miloš Zelenka. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Pavel Mervart, 2015.

Ivo Pospíšil

Recenzovaná kniha Romana Jakobsona Moudrost starých Čechů je velmi důležitá a je s podivem, že je důležitá nejen z hlediska vědeckého bádání, ale i aktuálního stavu věcí a dobových ideologií. Takový význam měla i tehdy, v USA roku 1943. Postava R. Jakobsona láká: často konjunkturálně, neboť každý se chce přilísat k dobrému dílu a přeje si, aby odlesk proslulosti ruského filologa spočinul i na něm. To jistě neplatí o obou editorech, z nichž Miloš Zelenka se tomuto tématu věnuje po léta a je jen škoda, že připravenou monografii o Jakobsonovi po event. doplněních a úpravách už dávno nevydal. Roman Jakobson toto dílo sice těsně po válce chystal pro nové vydání a u vědomí jeho nedokonalosti je chtěl upravit a doplnit, ale k tomu již nikdy nedošlo. Nakonec je nezařadil ani do svých sebraných spisů, opakuje tím postupy některých českých autorů – i v tom byl R. Jakobson skutečným Čechem.

Editoři a autoři vytvořili ve své rozsáhlé úvodní studii („Válečný spis Romana Jakobsona – mezi strukturální lingvistikou, slavistikou a politizující ideologií“) vlastně malou jakobsonovskou monografii, v jejímž centru stojí toto dílo, k němuž se v jejich pojednání sbíhá většina výkladových nitek. Důležité je, že dodrželi staré tacitovské „sine ira et studio“, když už sám Jakobson, jak autoři citují literaturu, se v tomto spise přidržoval spíše něčeho jiného („cum ira et studio“). Při mnohosti látky a velkém počtu různých interpretací, i když stále nechávají promlouvat prameny a různé názory, lze, obrazně řečeno, o každé větě vést diskuse; tak je text obou autorů nasycen údaji i analýzami.

Edice nese všechny znaky výborně zvládnuté vědecké práce: ediční pravidla, komentáře psané se značnou akribií, medailony klíčových postav a celý kontext Jakobsonova válečného spisu, tedy jejich vlastní předmluva, edice díla a hlavně rozsáhlá exilová polemika i další přílohy, včetně textu Jakobsonova projevu při udělení čestného doktorátu brněnské univerzity, ukázaly Jakobsonovo dílo jako významné. Byl opravdu prozíravý již dnes zvěčnělý Ivo Osolsobě, když v brněnském jakobsonovském svazku z roku 1996, jehož edici jsem tehdy za velkých potíží zajistil, uvedl, že lituje, že Jakobsonovi až příliš brutálně řekl svůj negativní názor na jeho reedici. Jako by s podobnou intuicí, s jakou Jakobson psal své dílo, vycítil, že obsahuje něco podstatného; Osolsobě tvrdí, že jde o nutnost zaznamenat každý projev Jakobsonovy geniality. Ve svém díle ukázal Jakobson, samozřejmě s jistou ideologickou zaslepeností, na vývoj „československé“ ideje od Velké Moravy zhruba po slavné dílo Bohuslava Balbína, tj. po 17. století. Velká Morava, přemyslovské Čechy, různé vývojové peripetie až po vrchol v lucemburské Praze, přes německou kolonizaci a německé zalidňování českých měst. Samozřejmě, je to zaujaté: Jakobson bere v úvahu spíše jen negativní věci česko-německého vztahu, tedy především ono „potýkání“, méně již „stýkání“, ale ukázal obnaženě jako červenou nit linii slovansko-germánského, resp. česko-německého staletého zápasu, v němž Slované podléhali genocidě – často pod pláštíkem christianizace – a uchovali se pouze v ostrůvcích také díky své péči o tradici, tedy o své kořeny. Dějiny ukazují, že se tu Jakobson ve své intuici nemýlil a že hnití kořenů, resp. jejich vyvracení je nejlepší cestou k likvidaci jazyka, státu i celého národního společenství. Především Jakobsonův spis ukazuje na důležitost jazyka, jeho textových produktů a filologie jako vědy o nich v lidském bytí a v životě národní komunity. Řekl bych, že Jakobson, nehledě na to, že nebyl v USA nejlépe bibliograficky a jinak materiálově vybaven, že jeho pero nesl hněv a zaujatost v době sílícího nacistického teroru, ukázal na podstatné rysy českých a také německých dějin, v nichž upozornil na organický vývoj od tradice velkoněmectví k nacismu. Toto krátké spojení mu mnozí polemici vytýkali, tedy že němectví a velkoněmectví bezprostředně spojuje s nacismem, ale v tom má zjevně pravdu, i když nejde o jevy identické: sami nacisté často a záměrně k těmto spojům odkazovali. Jakobson je v tomto spise jistě hyperbolický, ale jak doložila polemika v letech 1943–1944, jíž se zúčastnili Stanislav Budín, Josef L. Hromádka, Adolf Hoffmeister, Jiří Voskovec, Eduard Goldstücker a Otakar Odložilík, musel mluvit výrazně, aby jeho hlas nebyl oslyšen. Nehledě na vědecké nedostatky, emoci a menší míru zdrženlivosti, propagandistický ráz spisu a jakobsonovskou „ideologii“, již tu editoři přesně vysvětlují, uchovává si svůj význam i v době své vědecké reedice a doba pro ni nebyla vybrána špatně.

Podstatným výsledkem práce obou editorů je tedy sama edice, výchozí jakobsonovská studie („malá monografie“), série exilové polemiky o díle, její zhodnocení a celá faktografická výbava (medailony, literatura apod.) Editoři studie došli k závěru, že Moudrost starých Čechů se nevymyká z organického vývoje Jakobsonovy tvorby, že má své kořeny v jeho tvorbě zejména 30. let, že ani neprotiřečí strukturalismu, který měl podobné postupy ve svém inventáři. Zůstává několik otázek, mimo jiné:

• 1) Proč se Jakobson k svému spisu již nevrátil? Těch faktorů tam muselo být víc a jistě v tom sehrála svou úlohu i studená válka a sovětská invaze do Československa v roce 1968. Postoj oficiální Ameriky, jak vím z autopsie roku 1993, k Jakobsonovi byl a asi zůstává do značné míry ambivalentní.

• 2) Je jeho dílo skutečně jen znamením tehdejší rozbouřené doby, výtvorem rozhněvaného génia, který byl v mládí silně proněmecký, Čechům vytýkal nacionalismus, brojil proti českému proti němčině zaměřenému jazykovému purismu, žil vlastně do značné míry nikoli v české, ale německé Praze (ne vlastní vinou, ale vinou českého izolacionismu), ale potom musel své postoje změnit, nebo má dosud i věcný význam? Například edice Evy Hahnové Od Palackého k Benešovi. Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích, o které jsme v SP také psali, dokládá v tomto smyslu kontinuitu německého myšlení: zde jsou texty nikoli od středověku, ale od 19. století, ale není nesnadné doložit, že i mnohem dříve.

• 3) Lze souhlasit s tím, že dílo má tudíž i dnes více významů?

Výborná kniha a skvělý příspěvek české literární vědy a historiografie.

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.