Michal Viewegh: Zpátky ve hře. Druhé město-Martin Reiner, Brno 2015.

Ivo Pospíšil

Příběh nejpřekládanějšího českého autora žijícího v České republice je každému známý. S prasklou aortou se ocitl na hranici života a smrti, ale dostal se z toho s jistým poškozením paměti, na jejímž zlepšení pracuje. Mezitím se mu rozpadlo druhé manželství a byla ohroženo jeho psaní. To se snaží touto povídkovou sbírkou vyvrátit. Byl jsem od počátku k tomuto pokusu spíše skeptický, zvláště když znám Vieweghův způsob tvorby, která za léta zplaněla: to, co se zdálo objevné a trefné, působí místy už jen jako prázdná exhibice a pusté chlubení. Nic proti tomu. Ale tato sbírka do jisté a možná značné míry Vieweghův „návrat do hry“ potvrzuje: ne vše a ne se stejnou intenzitou, ale přece jen. Autor bohužel zase nezná míru, asi tak jako jindy se neznal svou záští k Václavu Klausovi, naopak láskou k sexuálnímu předvádění, často poodhalujícímu něco tak laskaného freudisty: dnes je to problém paměti a absurdit z toho vyvěrajících: je toho moc, je toho příliš, zdrženlivost by byla na místě, ale Vieweghova poetika je na opulentnosti a přesycenosti vším založena.

První povídka s hrdinou Oskarem je jakési preludium svazku: vyprázdněnost manželského vztahu je už zavedenou frází od časů Kunderových a celá povídka trochu připomíná jeho Falešný autostop ze Směšných lásek. Vůbec faleš je rys, který Vieweghovy povídky charakterizuje a chtělo by se doufat, že se ji autor snaží překonat, ale dnes bych si řekl, že v ní chce spíše natrvalo uváznout. Nic proti tomu. Mrtvola a zombie je ještě o zdravém a úspěšném spisovateli, jemuž kamarádi po bujarém večírku předhodí mladou dívku jako kořist – to nepostrádá půvabu. Vymrdanej pánbíčkář – tomu nestačí ani vulgárnost v názvu vyrovnat absenci nápadu. Trochu něžnější je „Magické kouzlo měsíčního svitu“. Jekyll a Hyde je trochu hororovou glosou na téma rozdvojení, jak jinak. Subtilní věci chlapi nikdy nepochopí je domyšlenou verzí novinové zprávy o jedné Švédce, která po dobu dovolené zapírala smrt svého manžela, s jehož mrtvolou pak strávila dny i noci v Chorvatsku. Chuanovy svatební přípravy už jsou o ztrátě paměti, jejích pošetilostech a tragédiích, ale to zná i každý, kdo někoho potká, neví koho a vede rozhovor tak, aby to ten druhý nepoznal – to však může skončit nanejvýš trapasem, nikoli hned zrušenou svatbou. Hlubší je to v Desigualu. Lepší je Jedinej opravdovej mimoň a nostalgická Bez paměti, stejně jako kafkovský Zmenšený muž, aluze Proměny, a metafora návratu v poslední povídce – ty patří asi ke kvalitativní špičce jinak nevyrovnané povídkové sbírky. Není to „nový“ Viewegh, i když pokus o to je tu patrný a najdeme tu i stopy určitého posunu. Možná již tato povídková sbírka je ztajeným novým nadechnutím, i když zatím spíše krizovým. Autorova vůle k životu v literatuře, jež se stala jeho osudem, je hodna úcty a obdivu.

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.