Zpěvník ruských písní. Pesennik. Sestavili Jiří Klapka, Klaudia Eibenová. Česká asociace rusistů a ALBRA, spol. s r. o., Praha 2014.

Ivo Pospíšil

Andrej Babiš je zde mezi těmi, kdo se zasloužili o vydání tohoto zpěvníku ruských písní, který sestavili zkušení rusisté: Jiří Klapka je mimo jiné předsedou České asociace rusistů a členem prezídia Mezinárodní asociace učitelů ruského jazyka a literatury a Klaudia Eibenová je zkušená učitelka s univerzitní zkušeností. Zpěvník věnovali 150. výročí narození Ludvíka Kuby, českého malíře, hudebníka a folkloristy, milovníka slovanské kultury, zejména Lužických Srbů, ale také ruského folkloru a ruské písňové kultury, jehož obraz Astry z roku 1937 je na obálce reprodukován. V podstatě on inspiroval sestavovatele svou typologií. Svazek zahrnuje písně různých dob a různého typu – jejich harmonizaci provedli Viktor Bytchek, Naděžda Petrenko a Natália Shonert. Najdeme zde písně lidové a zlidovělé, městský folklor, písně židovské, cikánské, kozácké, vojenské a válečné, pracovní a vězeňské, ale také proslulé romance, původně cikánské písně melancholického až tragického obsahu, později zhudebněné básně předních ruských poetů i tzv. sovětské písně (zde se jim tak neříká, jsou eufemisticky označeny jako „Písně ze starého gramofonu“). Když si uvědomíme, nakolik ze sovětské válečné i jiné písně vyšel Bulat Okudžava, vidíme, jaké poklady svíráme v rukou. Svazek je doplněn partií o česko-ruských hudebních stycích, o ruských tématech v tvorbě českých skladatelů a poměrně rozsáhlou bibliografií. I když je kniha primárně určena širokému okruhu čtenářů a hlavně hudebníků, jde vlastně také o solidní odborné dílo. Na počátku stojí medailon o Ludvíku Kubovi a jeho zásluhách o poznání slovanské a ruském písně. To, co následuje, ohromí každého, kdo se kdy ruskou písní zabýval, ruské písně zpíval nebo hrál; jsou především různé polohy zpěvníku, tedy jeho různorodost. Kromě již zmíněných lidových, vážných až patetických, jak si laici obvykle vše ruské představují, jsou tu i písně satirické, výsměšné, dominantou jsou písně válečné a sovětské, takřka zlidovělé, jako jsou „Daleko-daleko“, „Podmoskovnyje večera“ nebo „Večer na rejde“. Všeobecně mimo Rusko méně známé jsou přímo písně lidové nebo zlidovělé, jako „Ach, ty nočeňka“ a „Rjabina“; najdeme tu i proslulou „Suliko“ – tam, kde jde o zlidovělé písně, jsou uvedeni skladatel i textař/básník. Cikánská tradice je v Rusku zvláště silná: je zachycena v řadě uměleckých děl; cikánský tábor najdeme u Puškina, Leskova nebo Dostojevského. Tam se ostatně zrodila i tradice romance, kterou potom Rusové převzali a zkultivovali, avšak zároveň ji naivním romantismem zbavili původní syrovosti. Někdy mám pochybnosti o řazení jednotlivých písní, např. proč „Oči čornyje“ (skladatel Florian German, slova napsal Ukrajinec Jevhen Hrebinka, rus. Grebjonka) jsou mezi cikánskými písněmi apod. Možná k tomu nějaké důvody, třeba genetické, jsou. Dílo zdařilé, potřebné.

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.