Alexandr Brummer – Michal Konečný: Brno stalinistické. Průvodce městem. HOST, Brno 2015. ISBN 978-80-7491-478-2.

Ivo Pospíšil

Po Brně nacistickém (2013) vydávají relativně mladí brněnští historikové Brno stalinistické. Je to dnes móda a ne špatná zabývat se tím, jak to kdysi kde bylo. Položte si třeba otázku, jaká byla Moskva za Ivana IV. Hrozného, Praha za Rudolfa II. nebo Bratislava za Marie Terezie, kdy ještě vlastně Bratislavou ani nebyla; vždy vás přepadne touha vědět o tom, jak lidé tehdy žili, jak jejich město nebo vesnice vypadaly. Silné režimy obvykle poznamenávají celý lidský život, zejména ty zvané totalitní, jež zasahují až do intimity soukromí. Brno nacistické se autorům povedlo, bylo sice méně výpravné než tato kniha, ale dařilo se vystihnout i temná zákoutí tohoto fenoménu, i když něco se taky retušovalo, např. vyniklo sice téma židovské, ale téma postojů brněnských Němců za války se jaksi ztrácelo…. Stalinistické Brno poskytovalo mnohem víc materiálu a pitoreskních zákoutí, která byla nepochopitelně obludná: od uchopení moci v roce 1948 a akčních výborů Národní fronty, což byla věc československá, ale Brno to jako dělnické centrum mělo z první ruky, ostatně byla tu proslulá Zbrojovka, která zásobovala zbraněmi sotva založené Lidové milice, kuriózní akce Mládež vede Brno, jejíž tvůrce pěstující si Brno jako československý Kirovův Leningrad byl později popraven, útok proti náboženství a katolické církvi, svazáci, první máje a deváté květny, lidové kurzy ruštiny, Lysenko a Mičurin, politické procesy, zneužívání psychiatrie. Člověk se může zeptat, v čem bylo tedy Brno specifické oproti Praze nebo třeba Ostravě: Brno bylo skutečně několikrát v čele těchto obludných kampaní, například se tu konala konference proti kosmopolitismu, kde se účtovalo s mendelismem a celou genetikou jako buržoazní pavědou, jindy se slavila Stalinova lingvistická genialita proti marristům. Historici to vše pečlivě popsali, jistě s dobrou erudicí, ale přesto je patrné, že jim nutně chyběl dotek osobního zážitku: snad měli dát více slovo oral history, aby věci uviděli jemněji a kladli si otázky po podstatě a také směřovali k něčemu obecnějšímu. Je zřejmé, že každá doba zanechá v duši člověka i města svou stopu, dnes už téměř nepostižitelnou, ale nic nelze beztrestně vymazat, ty dějiny jdou s námi a někde a někdy znovu zahrozí. Historie se sice zcela neopakuje, ale ráda se vrací, to všichni víme, určité životní normy a myšlenkové stereotypy se pod jinými maskami a v jiných kostýmech rády promenují po světě i po zániku svých pravých rodičů. Kniha nabitá dokumenty, citacemi a obrazovými přílohami. Kniha nutící k smutnému úsměvu i kniha varující.

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.