Drahomír Suchánek, Václav Drška: Církevní dějiny. Antika a středověk. Grada Publishing, s. s. Praha 2015. ISBN 978-80-247-3719-5.

Ivo Pospíšil

V dotisku původního vydání z roku 2013 vycházejí první nové české církevní dějiny pokrývající zatím antiku a středověk. Autoři vykonali kus skutečné práce, vytvořili originální opus magnum, spíše však pro domácí použití, tedy pro české, event. slovenské studenty různých oborů od teologie přes religionistiku k sociologii, sociální psychologii, historii a politologii, což je skutečně značně široké rozpětí. Že je stále poptávka po takových knihách i v širší veřejnosti je mimo diskusi. Autoři se vcelku správně rozhodli opírat se o původní českou nebo do češtiny přeloženou literaturu a my s překvapením zjišťujeme, kolik vyšlo od roku 1989 knih s církevní tematikou, některé sice méně podařené, ale jiné velmi dobré až výborné, původní, fundované (např. často zde citovaná díla Ctirada Pospíšila – nejsme příbuzní – ip). Svou rozsáhlou knihu autoři rozdělili do pěti menších knih, jak je nazývají. První pojednává o zrodu křesťanství a rané církvi, druhá o organizaci do roku 900, třetí o církevních pokusech o reformy (do roku 1200), čtvrtá o 13. století a pátá o vrcholném feudalismu a v dotyku blížící se reformace. Celá kniha se čte jako dobrodružný román, je to pěkně stylizovaná narace psaná dobrou češtinou, s rozhledem, přehledem a náležitým odstupem. O Bohu a víře se tu moc nedovíme, ale to ani není úkolem takového dobře graficky a obrazově „ošetřeného“ kompendia. Těžko vybírat nějaké nejlepší partie, „the best of“, jak se dnes říká, ale když dáme dohromady jazyk, styl, charakter vyprávění a jeho téma, řekl bych, že jsou to části o raném křesťanství antickém a raném středověku, o prvních křesťanských obcích v Palestině, Malé Asii a evropském Řecku, potom snad Karel Veliký a ottonská renesance a celkově raná christianizace slovanských kmenů a křížové výpravy. Je toho hodně. Právě „naše“ části jsou podány sice stručně, ale zajímavě a podnětně: cyrilometodějská mise, vznik svatoštěpánské koruny, hereze, kostnický koncil. Ukazuje se, že církev je především světské, politické a ideologické těleso, že jím však nebyla vždy, že byla velkým manažerem víry, úspěšným tu více, tu méně, že pokřestění bylo první velkou globalizací před globalizací a mělo hlavně civilizační a kulturní konsekvence, ale to není nic nového, jen se to někdy záměrně i nezáměrně retušuje a to je škoda. Všude jsou rozhodující lidé a to je zde vystiženo dobře a objektivně, neboť dějiny křesťanské církve všeobecné jsou nejen dějinami strašných událostí, zločinů a krve, ale také úsilí o naplnění křesťanského ideálu: prostě dějiny církve jako čehokoli jiného jsou rozporné. Vhodné jsou textové ukázky, bohužel častěji až z druhé ruky, jen něco je z původních pramenů. I tak má tento přístup znak ryzí autenticity, výklad oživuje a zpestřuje. Je to dobrá četba, skoro bych řekl někde až na pokraji eseje, ale jinak přísně odborná, se vší akribií. Snad se někdy zadaří i skutečně čistě vědecká publikace, kde se zúročí i podstatná mezinárodní, světová různojazyčná produkce, nebo hutná antologie překladových textů, třeba i s originálem formou zrcadlové kompozice. To už by byl čin, který bude mít trvalou planost.

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.