Ľudovít Štúr. Štúdie a eseje. Kalligram & LIC, Bratislava 2015.

Ivo Pospíšil

V roce Štúrova výročí vyšla na Slovensku řada publikací, ale málo skutečně vědeckých knih: jeden překlad překladu, žádná nová kritická edice a spíše retro a ohlasová literatura. Souborně jsme některé věci komentovali pro pravidelnou rubriku Spoza Moravy jako tradiční recenzní blok pro Slovenské pohľady a potom jsme to učinili součástí pojednání Ve znamení Ľudovíta Štúra: pohled zvnějšku (České komentáře k některým knihám štúrovského roku) pro svazek Poetika prózy (vyjde 2016).¹ Skutečně vědeckou hodnotu má snad jen slovenský překlad knihy maďarského štúrologa Józsefa Demmela, který prezentuje nezvyklý pohled „ze strany“. Šel především ad fontes, bibliografie má 45 stran, obsáhlé jsou obrazové přílohy, jen mi chybí jmenný a věcný rejstřík – proč ho neudělali, nevím, je to zcela nepochopitelné. Na prvním místě stojí zkoumání Štúrova kultu a tu se ukazuje, že mnohé bylo trochu jinak: jako osobnost začíná vystupovat déle po smrti, než se obvykle tvrdí, zmiňuje i kritické postoje k Štúrovi v slovenském prostředí i maďarské mlčení, další část je biografická, skutečně dobrá, jdoucí do detailu, k vztahům k jednotlivým lidem, dobírá se k jeho  tzv. soukromému životu, další část zkoumá vztahy ke kulturním a politickým danostem doby včetně sebevraždy či nešťastné náhody na samém konci. Kniha nadaného historika (roč. 1982), významného znalce Slovenska a slovensko-maďarských vztahů, jenž napsal už 4 knihy na různá témata: tato je jeho mistrovský kus; pro vnímavé vytváří zajímavý most do budoucna i ke společnému výzkumu společné minulosti; nejde o to, aby se historikové a filologové obou národů na všem shodli, ale aby si rozuměli a věděli, proč se v něčem liší nebo naopak v čem se shodují. I když kniha jistě nevzbudí jen uznání, ale i kritiku a polemiku, je zdravým vykročení k zmezinárodnění Štúrova odkazu.

Stranou zůstal sborník s podtitulem Štúdie a eseje, který vydal Kalligram ve spolupráci s Literárním a informačním centrem. Představuje kompaktní vědeckou a reflexní entitu, i když často jde jen o souhrn již dříve vydaných studií, jak o tom píše editor svazku Rudolf Chmel. Autory jsou renomovaní lingvisté, literární vědci, kulturologové, spisovatelé v širokém slova smyslu; najdeme tu však i texty poněkud plytké, psané spíše příležitostně s povrchními znalostmi, takže těch si všímat nebudeme, stejně jako většiny přetištěných prací nevalné úrovně. V kvalitativním čele sborníku stojí studie prominentního lingvisty Juraje Dolníka, vskutku dobře promyšlená: důkladně rozebírá zejména Štúrovo úsilí o celistvost koncepce, vychází z Hegela, z volní jednoty a z dialektiky Slovanů a Slováků. Když píše o Štúrově nabídce dnešku, uvádí: „Za tým (za slovenskou autenticitou, která je projevem autenticity slovanské – ip) je viera v sebapoznávaciu schopnosť slovanského ducha aj v ére, v ktorej je človek impregnovaný ,duchom’ kapitálu. V konaní v duchu vlastnej autenticity s rešpektovaním takého konania aj inými spočíva koniec koncov vlastenectvo.“ (s. 25). Podobně důkladně analyzuje Slavomír Ondrejovič Štúra jako myslitele o jazyce a ukazuje jazykový kontext jeho úvah a jeho vztah k různým jazykům a racionalizuje a do dneška převádí jeho výroky o různých jazycích. Důkladná je i práce Tibora Pichlera o Štúrově protestantismu: pozoruhodné je, že takřka všichni skutečně kvalitní přispěvatelé, většinou se už předtím Štúrem zabývající nevynechali ani jeho německy psaný traktát Das Slawenthum und die Welt der Zukunft. Vladimír Petrík ve své velmi dobré studii píše o recepci Štúra Štefanem Krčmérym a Alexandrem Matuškou, zmiňuje i Jiráskovo německé bratislavské vydání s českými poznámkami z roku 1931, nezná však knihu o Jiráskovi jako rusistovi a slovakistovi. Vůbec je bibliografie svazku hodně „výběrová“. Pěkná je studie Jany Pátkové u Štúrově českém básnickém cyklu Dumky večerní, leč nenajdeme tu nic o básnickém cyklu obecně, o jeho teorii, natož o mezinárodním projektu Reinharda Iblera.² Vůbec bolestí sborníku je ostrakizace některých děl a jmen, jež by tu byla hodně relevantní. Přínosná je práce Teodora Münze „O čom Štúr nehovoril“, také Dany Hučkové a samozřejmě již zmíněného Józsefa Demmela, jenž ve své studii Slovenská dráma v Uhorsku vychází z metodologie britského antropologa Victora Turnera o společenském dramatu, jehož předstupněm je „porušení rituálu“, v daném případě např. Výlet na Děvín roku 1836. Velmi si také cením příspěvku Augustína Maťovčíka o štúrovském bádání české literární historičky Zdenky Sojkové (1921–2014), která o Štúrovi napsala čtyři knihy. Text Juraje Buzalky neodmítám, ale je až příliš originální a obsahuje řadu krátkých spojení, než aby se romantická postava Štúra dala tak jednoduše spojovat s mýtem Vinnetoua, i když jeho pojetí v podstatě chápu; je mi však vzdálený pohled na Karla Maye jako oblíbené Hitlerovy četby, i když tomu tak bylo a všichni vědí proč: spojování romantického vůdcovství s rysy současné politiky je podle mě dost násilné. Takřka ideální je syntetický záběr editora Rudolfa Chmela, jenž zde využil svých starších příspěvků: ukázal Štúra a štúrovce jako činitele, kteří Slovákům nadlouho určili jejich postup i se všemi úskalími.

To, co je ve sborníku dobré a inspirativní, již bylo uvedeno. A je tu třeba pochválit spolupráci obou institucí na vydání tohoto zajímavého svazku. To, co je problematické: sborník napsali asi jen „hoši a holky, co spolu mluví“ (na Slovensku mělo Štúrovo výročí i zcela jinou odezvu); chybí tu větší názorová pluralita, střety a polemika, i když je přece jen někde nacházíme (právě v některých vybraných textech). Ľ. Štúr – nehledě na několik neslovenských přispěvatelů a snahu dalších – tu zůstal čistě slovenským fenoménem, nebyl výrazněji ukázán v širším komparativním průřezu. Chybí mi tu také silný český hlas: kromě knih Zdenky Sojkové tu není nic současného českého: myslím, že by to heterogenitu díla mohlo jen posílit. To, co mě šokovalo nejvíce: totální absence Dmytra Čyževského a jeho skvělé knihy o Štúrově filozofii³: jako by ji ani v Bratislavě za Slovenského štátu nevydal. Snad se dočkáme příště.