Igor Hochel: Muchy (v treťom roku okupácie). MilaniuM, Bratislava 2013. ISBN 978-80-89178-53-7.

Ivo Pospíšil

Pozdní prozaický debut literárního kritika, vědce, slovakisty a bulharisty, jenž se zatím ve sféře umění prezentoval jako básník (Strom pred domom, 1979, Svetlá na hladine, 1986, Uprostred je mlčanie, 1993), Igora Hochela (roč. 1953) je nepochybně zajímavý, i když se vrací do minulosti, před rok 1989, ale i za něj. Ačkoli titulní povídka či novela ukazuje, co autor pokládá za hlavní, považuji za dominantní spíše tajemnou povídku „Walter Egon“, ale i „Vcelku príjemný deň na začiatku leta“. Čiší z nich nostalgie, ale i nemožnost prodrat se k autentickému bytí, překonat životní automatismus, ať již tomu brání vnější okolnosti režimu, v němž se stále hlavou do něčeho naráží, nebo v nové době permanentní manipulace a skryté omezování svobody a falešné idoly…Vina je však asi v samotném člověku, jeho rozpačitosti, neujasněnosti, nerozhodnosti – takoví jsou ostatně Hochelovi intelektuální hrdinové. Podobně v povídce „Where are we flying?“ obraz plynoucího života, setkávání a míjení, nedokončených záměrů, nevyslyšených výzev, náhod, průniků i smutku. Jindy zase – jakoby po vzoru jedné Čapkovy povídky („Básník“) – se v básni fixuje neuvěřitelný zážitek z vlaku, jenž odtajní jednu životní epizodu („Kam čert nemȏže, pošle básnika“). Neznamená to, že je tu Hochel vždy perfektním, bezchybným, že jeho povídky či malé novely jsou vybroušené jako u Heinricha von Kleista nebo Thomase Manna. Naopak: je to slovansky neurčité, je to plynutí, samo bytí, které nemůže nebýt matné, mlhavé, neupravené, tajemné, v němž člověk usiluje o trochu řádu, ale příliš se mu to nedaří, v němž si uvědomuje sílu nepostižitelných sil, které ho přesahují. Hochel dokáže pracovat s epičností i lyričností, má, jak patrno, přece jen hlavně zkušenost básníka, nutnou míru intuice ve vedení příběhu a v jeho splétání, zahalování i odhalování. I když již podtitul povídkové sbírky signalizuje značnou míru politizace a jsou tu i novely či povídky, jež tento pocit jen posilují a jistě by v tom našly oponenty, je tu i něco navíc, co Hochelovy výtvory vyvazuje z dobové vymezenosti a omezenosti nešťastné mezigenerace roku 1968, kdy byla příliš mladá na hlubinné pochopení – a potom ji čas vyvrhl do doby, v níž byla cizincem, a dává jim křídla. Fly, fly, ale kam?

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.