Mila Haugová: Písať ako dýchať (Sieť vody s tisícimi vchodmi). Edícia Siete. Literárne informačné centrum, Bratislava 2014.

Ivo Pospíšil

Někdy na počátku 80. let minulého století jsem v brněnské Akademické kavárně potkal básníka Jana Skácela, který tam – kromě jiné kavárny Bellevue – někdy zašel. Seděli jsme ve větší společnosti a okolnosti tomu přály – dali jsme se do řeči o ruské literatuře, jejímž byl Mistr velkým milovníkem, ale i znalcem. Jistě by byl potěšen, že jedna brněnská ulice nese jeho jméno, ale nevím, nevím, zda by souhlasil, aby tak přejmenovali Moskevskou ulici. Později věřil v Gorbačovovu perestrojku. Z rozhovoru vyplynulo mimo jiné i to, že mi půjčil český překlad německého vydání proslulých Pamětí Johna Tannera, o nichž psal kdysi Puškin, v duchu Tocquevillovy knihy s ostrou kritikou americké demokracie. Zde jsem pochopil, jak mnoho se od sebe liší vidění tvůrce a kritika. Uchvátila mě jeho znalost Lva Tolstého, třeba povídky Kácení lesa: znal všechny jeho spisovatelské grify, prostě řemeslo. To jsem si s plnou silou uvědomil i při četbě této knihy. Autorka (roč. 1942) je známa slovenskému, mnohem méně českému čtenáři: poezie, a to ani překladová, se příliš nečte, ale Haugová je současně výrazná osobnost kultury jako takové. Znovu to dokazuje v tomto svazku, který se zaměřuje na komentáře k vlastní četbě, dialogy s jinými tvůrci, je to skutečná síť světové literatury, zejména poezie, dialogy, trialogy, tetralogy s jejími oblíbenými autory slovenskými i jinými. Zajímavé je, že česká literatura a zejména poezie, to české rodinné stříbro zejména meziválečné, se tu objevuje jen marginálně. Tedy spíše Sylvia Plathová, Vladimir Nabokov (i ten psal rusky), Ted Hughes, T. S. Eliot, Ezra Pound, mezi nimi i Stanislav Rakús a Jozef Mihalkovič, vedle Margueritte Durasové a Rainera Marii Rilka také Milan Richter nebo Marina Cvetajevová a samozřejmě plejáda slovenských tvůrců v počtu poměrně obrovském. Jaké to dílo vlastně rozevíráme? Je to montáž textů, úvah, ukázek poezie, glos, „chytrých“ reflexí, citátů, reminiscencí, aluzí, vše svedené k básnickému řemeslu, ale také k duchovnosti, nadpřirozenosti poezie, která je „jako dech“: ten název není nijak původní, četl jsem ho mnohokrát, ale je fakt, že autorka tuto tezi o poezii jako o něčem samozřejmém a přirozeném vlastně sama vyvrací, když ukazuje, že poezie a její vytváření je především tvrdá práce a zázrak samozřejmosti je často jejím nejlepším výsledkem. Nevím, k jaké skupině básnířka patří: zda k těm „od Pánaboha“, kteří sypou geniální verše doslova z rukávu, nebo k těm „pracovitým“, k nimž přicházejí Múzy až po velkém úsilí, ale sama knížka takových reflexí svědčí spíše pro skupinu druhou. Ostatně E. A. Poe, autor Philosophy of Composition, to věděl dobře a jistě také patřil k typům analytickým i jako básník, nikoli přirozeně mélickým. Jiná věc je volba žánru: koláže heterogenních, polygenerických textů. Básník a překladatel se někdy musí vypovídat, svěřit čtenáři, reflektovat svoje básnické činy, konfrontovat se s jinými, ukázat, kolik toho ví a co všechno přečetl a s kým se srovnává. Na druhé straně je nejlepším argumentem sama tvorba a nahlédnutí do dílny může být pro potenciální čtenáře motivující i demotivující, záleží na jeho letoře. Fakt, že literární tvůrci dneška se často uchylují k takovým výpovědím, je dnes obvyklý: není to nic zapovězeného, ale kvantita této tendence je udivující a možná i trochu varující. Text Mily Haugové tedy svým způsobem patří k Demlovým Šlépějím, textům Léona Bloy nebo k Deníku spisovatele F. Dostojevského, ale nic se nesmí přehánět. Autorka má za sebou a jistě i před sebou velké dílo a patří k nejpřekládanějším slovenským básnířkám, takže berme tuto knížku jako zastavení na cestě, možná i jako svého druhu křižovatku. Pro znalce jistě i další pramen k širšímu a hlubšímu pochopení její tvorby.

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.