Patrik Šenkár: Slovenská dolnozemská literatúra (v teórii a praxi). Univerzita J. Selyeho, Pedagogická fakulta, Komárno 2015.

Ivo Pospíšil

Nejde o nic víc a o nic míň než o učební text. Jde současně vzhledem k tematice vždy o něco víc, jde o pojednání i čítanku dobře vybraných textů ze slovenské literatury mimo dnešní Slovensko, o slovenskou literaturu v Dolní zemi, tedy v dnešním Maďarsku, ale i v Rumunsku a Srbsku. Víme, že o tom je hodně literatury, která vznikla právě tam, že tato literatura má řadu znalců, kteří píšou i na Slovensku. Knížku mladého badatele posuzovali totiž odborníci, z nichž jeden má na svém kontě doslova desítky textů – doc. Peter Andruška. Je jen škoda, že jeho znalosti – a nejen této – není adekvátně využito (takových je však v českém i slovenském prostoru řada, neboť génius průměrnosti, spíše však podprůměrnosti spojené s přisluhováním nevítězí jen v politice), jeho hloubka záběru a průnik do slovensko-maďarských vztahů, je hodný obdivu. Dříve se texty posudků spíše tajily, často v nich nebylo nic pěkného, byly velmi kritické, někdy i osobní, málokdy přejícné: to často zůstalo – nyní se spíše používají jako autorova reklama, ale i takto vyjádření doc. Andrušky k práci jeho mladšího kolegy jsou jasná: linie vedoucí od Michala Harpáně přes Petra Andrušku k Patriku Šenkárovi, to, co je dnes tak vzácné, kolegiální, často generační posloupnost. Kniha opatřená bohatou obrazovou přílohou a obsáhlou bibliografií z tvorby Slováků v dnešním Maďarsku. Šenkár si všímá žánrové pestrosti (slovo „vícedomost“ bychom asi užili jinde a v jiném významu), ať je to lyrika nebo prozaická tvorba zahlcená nostalgií, smutkem i nadějí v lepší život: sociální i národní (Juraj Antal-Dolnozemský, Július Szabó, Gregor Papuček, Pavol Kondač, Oldřich Kníchal aj.). V Rumunsku je slovenská tvorba košatější, má více podporovatelů i odbornou obec, je zde přítomna i nejmladší generace (Dagmar Mária Anocová, Anna Karolína Dováľová, Daniel Rău-Lehotský aj.) Totéž platí o slovenské literatuře v Srbsku (v minulosti Juraj Ribay, nyní mediuálně nejznámější Víťazoslav Hronec, Miroslav Demák, Miroslav Dudok aj.; je jich skutečně mnoho). Autoři žijící za hranicemi vlasti, i když poměrně blízko, v sousedství, jsou obvykle mnohoobročníci: píšou rukama nohama, publicistiku, milostnou lyriku, organizují, jsou společenskými i literárními kritiky: také jejich zásluhou lze mluvit o dějinách této literatury. To, co nám zůstává jako terra incognita: vztah této slovenské literatury k slovenské na Slovensku, její estetická úroveň a místo v celkové slovenské produkci – to vše bez růžových brýlí, se sympatiemi, ale přísně, sine ira et studio. A na druhé straně její vztah k majoritní literární produkci v Maďarsku, Rumunsku a Srbsku: srovnání, zasažení, vzájemné působení, nebo je to vše hermeticky uzavřené, je to vůbec možné, kde jsou bariéry, je tu komunikace, když ano, tak jaká? To vše je práce na celý život, v níž je třeba poznat nejméně tři čtyři národní literatury. To by pak mohlo přinést i poznání obecnější, pro srovnávací literaturu široce použitelné. Patrik Šenkár pro to má předpoklady a snad se ve svém výzkumu tímto směrem pokusí pokračovat.

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.