Karel Sýs: Tři vzkazy spáčům. Vydavatel a tisk Zdenka Brožová, Periskop, Hluboš 133, v edici Báseň na sobotu, sv. 27, Příbram 2015. ISBN 978-80-87077-31-3. Karel Sýs: Má abeceda. Ilustroval Vojtěch Kolařík. Typos, tiskařské závody, s. r. o., Klatovy 2014. ISBN 978-80-260-7230-0.

Ivo Pospíšil

Možná se někdo na Slovensku podiví, v jakých spektakulárních podobách a edicích musí vydávat jeden z nejskvělejších českých básníků současnosti svá díla. Ale v minulosti máme takových příkladů dost a vždy šlo o ty nejschopnější, ti druzí si vydávali a vydávají dále na křídovém papíře … Úžasný, neúnavný a jiskřivý vodopád asociací a metafor Apokalypsy podle Joba (2013) nachází pokračování v Třech vzkazech spáčům. Ať už s jeho razantním hodnocením naší současnosti souhlasíme nebo nikoli, nemůžeme nebýt fascinováni jeho poezií, jeho hrou s českým jazykem, stovkami umných, chce se říci postmoderních aluzí, kdyby právě postmodernismus nebyl jedním z četných básníkových terčů. Spáči jsou ti, kteří by měli bdít – jsme to my všichni spokojení se stavem věcí nebo líní uvažovat, lhostejní, bez odpovědnosti k budoucnosti – především dnešní člověk je oním spáčem, jenž se musí jednou probudit, pokud už nebude pozdě… je to v nás samých a ve změně uvnitř nás. Tři „buzení“ se jmenují „A bude hůř!“, „Blahobyt v křivém přenosu“ a „Pouště hojnosti – oázy nouze“ – již tato oxymóra snad postačí, aby vystihla základní básnické směřování, nehledě na výraznou výtvarnou složku svazku. Někdo bude básníkovi vytýkat mimo jiné vulgarismy, ale ty jsou funkční a umění odjakživa bojuje s falešnou cudností: „Ach Čechy krásné, Čechy mé /žaludek se éčky dme/a prdět nelze zakázal to Brusel!/Leda v ústraní však prd musí být normalizován/ bubliny do 1 metru krychlového/ jinak půjdeš na veřejné práce do Oděsy…“ (s. 52), ale tyto hyperboly (zdá se mi, že bohužel zase ne tak přehnané) nejsou jedinou tóninou básní. Tou je úzkost z dneška a protest proti jeho hrozivým znakům, které deptají člověka, básně nutící k zamyšlení i lidi názorů opačných. Druhá je osobitá knížka jakoby pro děti (finančně podpořená českým europoslancem), ale je to vlastně vášnivá stylizace, jak si představuje „svou abecedu“ zjevně inspirovanou jeho milovaným Nezvalem. Ostatně využívání dětské stylizace bylo charakteristické pro řadu básníků tísnivých dob, vzpomeňme jen na existencialitu Seifertových „kvázidětských“ básní 50. let 20. století – Maminka nebo Píseň o Viktorce. Už dlouho jsem nečetl nic tak koncentrovaného a nabitého asociacemi a metaforami, skrytými narážkami, kdy člověk musí vědět. Je možné donekonečna citovat, ale to se musí přečíst. Jsou to básně jemné, citlivé, ale i razantní, melancholické, drsné, zvukově výrazné, aliterační, verše, z nichž mrazí: „B: Bez tebe ti nic nezbude/bez tebe kvete leda bez /Jez zpívá píseň dítěte/ a k srdci se dere nebozez.“ Nebo: „Ú: Na úvod úžas/básně přijdou samy/pohádky z úst/co už nejsou s námi.“ Co dodat?

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.