Helena Rytířová: Uhnutiny uhnutý. Galén, Praha 2015.

Ivo Pospíšil

S dědečky a sovětskou invazí roku 1968 se roztrhl pytel. S dedikací Pavlu Sedláčkovi, zpěváckému idolu 60. let a muži zajímavého osudu, svému současnému příteli, vychází zajímavá próza Heleny Rytířové, fotografky, autorky přebalů a majitelky nahrávacího studia, vydavatelky audioknih. Člověk se musí někdy živit všelijak, ale Helena Rytířová (roč. 1951), vdova po známém textaři, skladateli, baskytaristovi a hráči na klávesy a manažerovi Zdeňku Rytířovi (1944–2013) si v tom počíná profesionálně, a to nejen jako autorka populárních kuchařek, ale i jako zdatná prozaička. Tedy kromě Kuchařky pro tebe (2008), Kuchařky pro kluky a holky (2010), Mé studentské kuchařky (2015), Nedělní kuchařky (2008) a Velké kuchařky pro kluky a holky (2014) napsala prózy Život byl pes (2012) a fascinující příběh z první světové války Jsem mrtvý, neplačte (Mladá fronta 2014). V této próze – název je dědovou průpovídkou, jíž charakterizuje své nepřátele – rozehrává zase příběh jiné doby, který nese rysy grotesknosti, paradoxu a absurdity, jak je tehdejší doba – 50.–70. léta minulého století  – přinášela. Nevyhne se tam skrytým osobním narážkám, které jsou dobře kamuflovány, takže její text může být chápán i jako poloviční klíčový román (roman à clef). Začátek poměrně jednoduchého, trochu pikareskního děje se odehrává v suterénním bytě, kde žije vypravěčka s rodinou svého děda, správce domu a příležitostného udavače. Dům byl kdysi skvělý, měšťanský, který nová doba přeměnila v tuctový špinavý útulek různých existencí od prominentních důstojníků po lidičky typu vypravěččina děda, jež dostali své brlohy za věrnou službu režimu. Dědeček – jako Zandlův Mašek – je komunista, ale asi nikoli přesvědčený, ale ten, kdo do strany vstoupil kvůli prospěchu a potom snad i uvěřil, zcela naivní komunista, jenž se na stranu a její představitele dívá jako na nové panstvo a je jim napůl ze strachu a napůl z víry oddán. Udává, ale jakoby v dobrém úmyslu, nic nevěda o tom, co tyto lidi čeká. Nebo si to uvědomoval a myslel si, že je to tak dobře. Lidé mu to splatí: jeho mrtvola – nebo to, co z ní zbylo, je po dlouhé době nalezena v šachtě u výtahu, kam kdysi služebnictvo házelo odpadky do kovové nádoby. Vypravěčka je ročník 1950, tedy jen o rok starší než autorka. Po mamince jí zbylo jen jméno Libuše a po tatínkovi, jehož nikdy nepoznala, příjmení Líbezná – dědeček Kryštůfek měl v domě špatnou pověst – suterénní byt smrděl plísní, takže se s naší vypravěčkou děti ani nechtěly stýkat a říkaly jí Křivonožka podle jejích do „o“ situovaných nohou. Po poněkud tajemné smrti dědečka, jemuž se jako udavači pomstili nájemníci, začíná vypravěčka i politicky dospívat: neměla ráda reformátory roku 1968, vstoupila do Leninského svazu mladých. Ano, próza je výmysl, ale se skutečností souvisí. Také Zandl se dopouští faktografických chyb, ale i to můžeme omluvit, že jde o beletrii, a u Rytířové ještě více. Nicméně pamětníkům radno připomenout a nepamětníky upozornit, že Leninský svaz mladých (tak se jmenoval doopravdy) vznikl na podzim 1968 jako prosovětská organizace komunistické mládeže a že nově v roce 1970 založené SSM sice slovně na něj navazovalo, ale ve skutečnosti její radikalismus likvidovalo – tehdy se mluvilo – těsně před rokem 1971 – o pokusu o státní převrat proti Husákovi ze strany ultralevice v KSČ a šlo dokonce o dva pokusy, jeden už v roce 1967, kdy ještě šlo o Antonína Novotného, a do něhož byly zapleteny i známé vojenské kruhy, ale vše se podařilo ututlat a vyřešit ve straně a vládnoucích kruzích a ani po roce 1989 nebyla chuť to vypátrat, stejně jako okolnosti asi s tím související sebevraždy generála Vladimíra Janka ze 14. března 1968. To jen na okraj již zapadlého dobového pozadí textu. V době sovětské okupace Libuše zachrání vojáka Sovětské armády, potom se za něj provdá, ale ani to nedopadne dobře. Libuše Bělikovová, jak se nyní jmenuje, pracuje ve svazáckém ústředí a dostane se vlastně omylem do skupiny odpůrců režimu, jimž pomůže zařídit místnost k „podnikání“ a náhodně nahlédne do poměrů v domě, kde prožila nevábné mládí. „Podnikání“ pasáků a veksláků, jemuž takto pomohla, nakonec udává svému nadřízenému, ale ukazuje se, že je s nimi spojen: naivní svazačce ještě nedošlo propojení šedé ekonomiky a politického establishmentu. Takových outsiderů jako Libuše bylo a je vždy mnoho. To, co Rytířová umí, je vystižení dobové atmosféry, zatuchlost, černobílost, všeobecný marasmus. Byla to doba tzv. reálného socialismu a totální ztráta ideálu byla pro ni typická, stejně jako pro jiné doby vycházející z každodenního pragmatismu a moci peněz. Čtenář nebude z této prózy prvoplánově nadšen, ale po čase v ní možná uvidí rysy, které mu nebudou až tak vzdálené, i když 50.–80. léta nezažil, neboť nebyl ještě na světě. Věci a lidé se nemohou neopakovat.

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.