Almanach Nibiru. Znovu po konci světa. Unie českých spisovatelů, Balt-East, Praha 2013. ISBN 978-80-87283-74-5.

Ivo Pospíšil

Někdy se stane, že se člověku dostane do ruky kniha se značným zpožděním, jež je dáno nedokonalou distribucí i jejím poměrně slušným úspěchem – prostě nelze ji pominout, i kdyby ji mnozí rádi viděli hodně, hodně na okraji. Rok po osudovém „konci světa“ v roce 2012 vychází toto poselství mezigeneračního sborníku, jehož autoři mají jednu společnou vlastnost: kritický postoj k naší současnosti a její společenské a politické podobě, ale vyjadřují to každý jinak a po svém hlavně svrchovaně uměleckými prostředky, tu zdařileji, tu méně zdařile. Jsou to lidé většinou spojení s Unií českých spisovatelů, což je organizace, která se pohybuje v mediálním stínu. I když Obec spisovatelů již v podstatě nefunguje a nová Asociace založená mladými se teprve etabluje, nachází se česká literatura de facto bez spisovatelské organizace, byť po ní spisovatelé – jak vidno – touží: ostatně ona ani nemá co spravovat: Nadace Český literární fond fungující od roku 1994 a vzniklá z dosavad Českého literárního fondu snad i dnes podporuje literární činnost, spisovatelé se chlubí četnými literárními cenami, které tu rostou jako houby po dešti (jakou hodnotu však představují?), ale je to jen odlesk někdejších dotačních programů. A jak to je nebo spíše bylo s někdejšími nemovitostmi bývalého spisovatelského svazu ani nehodlám spekulovat… Myslím, že bez vlastní stavovské organizace se českým spisovatelům nežije o nic hůře než s ní, když neplní své funkce. Je to asi jako s odbory, jejichž role se někde omezila na podporu návštěv pedikúr. Jak se tedy žije českému spisovateli, který chtěl být kdysi spasitelem, svědomím národa? Když řeknu, že raději nevím, je to asi nejvyšší projev loajality – spisovatelství upadá, ztrácí prestiž, nejenže se jím nelze živit, ale jeho provozování stojí setsakramentské peníze, které si spisovatel musí vydělat nebo získat jinde, snad s výjimkou některých…ale to asi znají i na Slovensku, i když tady, jak se mi zdá, se knihy vydávají snáze, asi také jak komu, nevím. Ale doba, kdy car dával Puškinovi za verš zlatý rubl, je nenávratně pryč. I o tom najdeme pár slov v úvodu editorky svazku Ivany Blahutové (roč. 1958), která sama přispěla asi nejvýraznější prózou a píše o tom, co autory almanachu spojuje: „…především kritický přístup k současné realitě, znepokojení z nebezpečných jevů a tendencí ve vývoji společnosti, protest proti stavu světa…“ (s. 4). Proč ne? Autoři jsou lidé různí, různého věku a životních osudů a zkušeností: dávno etablovaný, skromný, velmi dobrý básník Michal Černík (roč. 1943), poslední, „perestrojkový“ předseda Svazu českých spisovatelů, jiní představují slušný průměr (Taťána Králová, roč. 1961, Pavel Hejátko, roč. 1975, Miroslav Orava, roč. 1941), jeden z největších českých básníků Karel Sýs (roč. 1946), fantaskní, aluzivní a intertextová próza Jána Tužinského (roč. 1951) Šelest s postavami z Dostojevského a scenérií noční Bratislavy, kterou už známe odjinud, Janíkovy (Pavol Janík, roč. 1956) básně z Opravy Titanicu, ukázka z tvorby slovenského básníka, jehož poezie se překládá do několika jazyků včetně angličtiny, a řada dalších, většinou neméně zajímavých. Almanach tak zcela přirozeně obsahuje českou a slovenskou literaturu – v českém prostředí se slovenská literatura – kromě knižních vydání – nepřekládá … a ukázalo se, že naše literatury k sobě patří, ať to někdo chce nebo nechce. Osobně jsem ovšem od Almanachu s takovým autorským zázemím čekal něco razantnějšího a umělecky silnějšího a zcela nového, ale i tak jde u nás o zajímavý úkaz. Ještě k názvu: jak všichni víme, Nibiru nebo Nimiru je bloudící planeta, která v cyklech navštěvuje naši Zemi a vždy „vymění“ její stávající civilizaci, a zdá se, že na nás už zase došlo, jen se přesně neví kdy. Záznamy o minulosti a svědectví o těchto kataklyzmatech od těch, kteří přežili, se buď nezachovaly, nebo byly záměrně zamlčovány, stejně jako všechna možná varování a proroctví, jež si naše autority nechaly raději pro sebe včetně osudového fatimského, jež dosud chrání neprostupné archívy, aby lidi neznepokojovaly, tomu i dnes dobře rozumíme. Knihy Zecharii Sitchina (1920–2010, rusky Zacharija Sitčin, jenž se narodil se v sovětském Azerbájdžánu, potom žil v Palestině, absolvent ekonomie na Londýnské univerzitě), který leze na nervy už několika generacím vědců, všichni známe, to ony přinášejí původně tyto hypotézy, tradované dalšími autory; jeho knihy byly u nás již většinou přeloženy. Nejde jen o senzace, ale o naprosté přehodnocení našeho pohledu na historii lidstva, jeho původ a jeho místo ve vesmíru, radikální rozchod s pohádkami, jimiž nás krmili ve škole od raného věku. Na to se zapomíná. Je tedy vztah ke komplexu našeho vědění, nejen k jedné dějinné epizodě tím hlavním, na co by mohl almanach s tímto názvem odpovídat a to se příliš nestalo. Především nejen protest vztažený k současnosti, ale totální přehodnocení a revize: tomuto přehodnocování, které mění vše, na čem všechny civilizace a režimy dosud stavěly; a hlavně sami vědci, jež z vědy udělali nové dogma. V „jejich“ vědu se musí věřit: kdo nevěří, je potrestán ostrakizací, výsměchem médií nebo nějakým „balvanem“. Věřit všem těm pěkně vyprávěným příběhům o velkém třesku, evoluci člověka z koacervátů dnes a z něčeho jiného zítra, úhledným tabulkám vlád egyptských faraonů, napsaných na stélách, jimž však nemusíme věřit (představme si, že bychom věřili našim masmédiím), když kolem dokola do nás buší věci z této pozice zcela nevysvětlitelné, když pomocí nových sond zjišťujeme, že naše představy o vesmíru byly většinou falešné, možná, že se i některé údaje dodnes tají, že nic nevíme o reálných procesech probíhajících třeba na slunci…, jak nás přesvědčuje i šílené léto 2015. Toto potenciální směřování je v almanachu využito jen krotce. Nicméně je almanach určitým slovem, které nezapadá do úhledných škatulek, provokuje a nabádá k zamyšlení. Ani to není málo.

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.