Vladimír Ševela: Český krtek v CIA. Cesta Karla Köchera z StB přes americké tajné služby do Prognostického ústavu. Prostor, Praha 2015.

Ivo Pospíšil

V jedné recenzi – tuším v Lidových novinách – recenzent tuto knihu označil za nejlepší z literatury faktu. Skoro to tak vypadá, ale zase bych ji nepřeceňoval. Kniha pořízená z rozhovorů s nejznámějším a nejslavnějším československým (nikoli českým, jak se v titulu nesprávně praví) špionem, který se dostal na klíčové pozice v CIA, byl ve spojení s KGB nebo jí byl dokonce řízen a asi hrál i na druhou stranu, byla vydána bez Köcherovy autorizace: kromě rozhovorů jsou tu další prameny včetně zdrojů StB, kde jeho osoba vypadá zase poněkud jinak než v jeho vlastní projekci. Kniha je nepochybně poutavým dokumentem, jistě dílem i fikcí do té míry, v jaké vychází z výroků samotného vyzvědače, nicméně dokládá, že československá tajná policie, hlavně ve své vnější činnosti, patřila k nejlepším na světě, pokud nebyla vůbec nejlepší – snad spolu s rozvědkou bývalé NDR – a je zjevné, že se starých styků využívalo i při různých zahraničních záchranných operacích po roce 1989 – alespoň soudě podle popisu jednotlivých kauz (např. únosy) z otevřených zdrojů. Co se stalo s našimi špiony v zahraničí po roce 1989, jistě dobře vědí odpovědní z těch časů. Životní dráhu, „filozofii“, působnost a charakter špiona může hloubkově pochopit zase jen špion, jinak nelze takřka ničemu porozumět, pouze střípkům, zlomkům dějů. Na počátku je nepochybně velká ctižádost, introvertnost spojená se sociální inteligencí, velmi vhodná manželka, trpělivost, různé libůstky, k nimž v tomto případě patřily poněkud zvláštní sexuální praktiky, ale i ty mohly sloužit a také sloužily svému hlavnímu účelu, budily důvěru, pocit spřaženosti a tajemství – sám Köcher však tyto informace popíral a asi dosud popírá, i když je tu řada svědeckých výpovědí. Karel Köcher (nar. 1934) byl asi jediným špionem východního bloku, jenž pronikl do sítě CIA, vybudoval si pozici zuřivého antikomunisty (sám byl členem KSČ), se svou ženou Hanou se stal součástí elitní společnosti, oblíbencem Zbigniewa Brzezińského, jenž se o jeho přijetí do CIA zasloužil asi nejvíc (později si na ten případ jasněji nepamatoval). Po odhalení byl vyměněn za sovětského disidenta Anatolije Šaranského na proslulém „mostě špionů“ v Německu. Nemá smyslu vyprávět epizody z knihy, která má 397 tiskových stran. Snad jen pár náznaků: hraničním momentem v jeho americké kariéře byl rok 1968 a pozdější normalizace: tu se u něho měnili řídící důstojníci s diplomatickým krytím, lidé s různými názory a různých osudů, z nichž někteří záhadně zmizeli nebo podivně zemřeli – špionáž je jedno z nejstrašnějších povolání vůbec. Nevíme přesně, jak Köcher smýšlel, ale normalizační StB mu přestala načas důvěřovat. Zajímavé je, že největší uznání získal v KGB: zejména si ho vážil jeho pozdější šéf Vladimir Krjučkov známý z puče roku 1991. V životě nejúspěšnějšího československého špiona je spousta bílých míst včetně jeho působení v Prognostickém ústavu: jakou tu měl roli, jak se s ním počítalo dál apod. Jinak řečeno, takřka vše spojené s Karlem Köcherem je zahaleno ani ne tak tajemstvím, jako nejistotou, ambivalencí, nikdo nic jistě neví a nic není jasné a asi nikdy nebude. Možná to buduje sám aktér – stačí si najít vše o něm na internetu – ale je to jistě i objektivní realita. Kniha je dějově nesmírně bohatá, napínavá, poutavá, má „šťávu“, je opravdu dobře napsaná a faktograficky podložená, autor navštívil různé země, mluvil i s důstojníkem KGB, kontaktoval příslušné lidi v USA, využíval e-mailů, jednal osobně, měl k dispozici materiály StB – ale jistě i on stál na hraně fact and fiction. Je ovšem třeba jaksi automaticky zapomenout na jakékoli morální atributy: v politice a všech jejích odvětvích zákony morálky většinou – pokud ne vždy – neplatí. Köcher je nepochybně výrazná, silná osobnost. Dnes, kdy je deficit osobností na exponovaných místech zvláště patrný, je jeho příběh o to zajímavější. To, co kromě poutavé četby, její zábavné funkce, příjemného mrazení, tajemství a nejistoty čtenáře zaujme, je především otázka, na čem je tento svět vlastně založen, kdo ho řídí a kdo nás chová jako rybičky v akváriu. Neboť tak se musí cítit každý, kdo někdy k takové literatuře jen přičichl anebo pozorněji, nenaivně sledoval dění kolem nás. To je možná na knize o Karlu Köcherovi nejzajímavější a mnohem více zneklidňující, než zda byl nejúspěšnější československý špion dvojitým nebo trojitým agentem nebo zůstal věrný až do konce svým vysilatelům, byl antikomunistou, komunistou nebo liberálním socialistou nebo prostě mužem, který si hleděl kariéry a udržování stálé hladiny adrenalinu a hlavně chtěl prožít život podle svých představ – anebo si ze všech dělal legraci – či od každého trochu.