Každodenní život v Československu 1945/48–1989. Ed.: Jaroslav Pažout. Ústav pro studium totalitních režimů, Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Praha – Liberec 2015.

Ivo Pospíšil

Stejně jako generace našich rodičů, kteří se narodili ve 20. letech 20. století, snili o nějakém objektivnějším bádání o období první Československé republiky, druhé republiky a Protektorátu Böhmen und Mähren, a naše generace narozená na konci 40. a počátku 50. let 20. století zase o zkoumání 50.–60. let 20. století, i další generace chtějí lépe poznat období tzv. normalizace, přesněji konsolidace, tj. léta 1970–1989. Všeobecný odsudek jim už nestačí, tak jako nestačil našim rodičům odsudek masarykovské a benešovské první republiky nebo černobílé vidění druhé republiky a protektorátu a dalším generacím negace 50. let a kritika „zlatých šedesátých“. To, co je před námi a už pomalu přezrává, je však také období polistopadové, ale kolem toho se chodí po špičkách: řada protagonistů ještě žije a zůstala dokonce v politice, řada osob a osobností a událostí má dosud petrifikované hodnocení, takže takovou svobodu jako při hodnocení let 1945–1989 rozhodně nemáme. Je dobře, že etapa racionálnějšího posouzení celého dlouhého období tzv. komunistického režimu přišla; otázka je, jak se naplňuje původní představa a jaká vlastně byla. Je zřejmé, že v podtextu je nejen hlubší poznání i tehdejší každodennosti, ale také jistá míra nostalgie, jak o tom píšou brněnští historikové a politologové (Jiří Hanuš a kol.: Nostalgie v dějinách. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2014. Viz naši rec.: Slovenské pohľady 2015, č. 5, s. 148–152, také in: Proudy 2014/1, Jiří Hanuš a kol.: Nostalgie v dějinách.).

Autoři byli spíše přísní, jako by pro ně platila zásada, že čím budou konkrétnější, věcnější, tím lépe splní úkol tuto dobu odsoudit – ale zdaleka ne všude se to zcela podařilo. Editor to v předmluvě uvádí typicky revizionisticky. Kdyby si přečetl podobné úvody, které se týkaly třeba české literatury, došel by do konce 50. let minulého století (kolikrát se tyto postupy v našich poválečných dějinách, často se stejnými slůvky, zopakovaly): „Po listopadu 1989 se historický výzkum období komunismu (či státního socialismu, jak je zvláště v poslední době v odborné terminologii nazýváno) soustředil převážně na odkrývání mocenských mechanismů fungování monopolní vlády komunistické strany, především pak na politicky motivovanou perzekuci. Toto směřování, byť vcelku pochopitelné, vedlo občas k přílišnému zplošťování pohledu na čtyři desítky let existence komunistického režimu. Dělo se tak především v různých mediálních výstupech, předkládajících poněkud černobílý obraz života společnosti. V poslední době nicméně můžeme sledovat rozšíření tematické škály výzkumu. V jeho centru se stále více ocitá problematika každodenního života obyvatelstva, proměny jeho životního stylu.“ (s. 7). Mohli bychom uvést podobné věty i slova a jejich takřka identické řazení i strategii a taktiku tohoto úhybného manévru z konce 50. let 20. století, kdy zase šlo o posun k literatuře všedního dne, protože vše už tady bylo v jiných maskách a kostýmech i všechny postupy už byly vyzkoušeny, jen to ty nové generace všechno nepřečetly, a proto si myslí, že něco zvláštního objevují. Hlavním důvodem, v podstatě ideologickým a propagandistickým, je posun mocenské strategie; tedy je potřeba poněkud sblížit tvrdě ideologické postupy a odsudky s reálným děním tak, jak je prožíval „reálný“ občan, v podstatě loajální, ale zase nikoli příliš, mající své výhrady vyslovované utajeně, neoficiálně, soukromě, podobně jako dnes, málokdy veřejně nebo veřejněji, ale také oceňující to, co mu v daném systému přinášelo prospěch, co oceňoval kladně – tak tomu vždy bylo, je a nepochybně i bude. Rozevírající se nůžky mezi tvrdými makroanalýzami a mikroanalýzou všedního dne, rozdíl mezi ideologickou aprioritou a modelováním či manipulací a běžnou lidskou pamětí a pocitovým světem člověka třeba i z hlediska stávající ideologie opět poněkud sevřít. To se zde vcelku podařilo, tedy náš pohled na období, které nebylo jednolité, ale často hluboce diferencované, zachytit všechny podstatné i méně podstatné proměny režimu, ale také dalších složek (armáda, policie), bylo víceméně úspěšné, ale nikoli vyrovnané. Myslím, že úvodní, „plenární“ studie Martina France a Jana Rychlíka patří k dobrému průměru: životní styl je popsán výstižně, ale chybí tu intenzivnější dotek reality, což ovšem věk autorů příliš nedovoluje, samozřejmě více u Rychlíka, méně u France. Snad bylo možné využít i memorátů, oral history na úkor strnulých dobových pramenů. Struktura knihy je vymezená nebo omezená, snad bych řekl, že i expurgovaná: jistěže podstatná jsou média té doby (Petr Bednařík), jistě i oficiální svátky (Zuzana Beňušková, která nás zavedla na Slovensko, jež se vždy vyvíjelo zcela jinak), odborová rekreace (Alžběta Čornejová; zajímavé je, že činnost odborů dnes právě v běžném životě zdegenerovala na kosmetiku, pedikúru, zájezdy, zatímco mohutné rekreace jsou spíše výjimečné, neboť některé hotely a ozdravovny by se po transformačním období už jen těžce dohledávaly – v tom se činnost dnes již tzv. nezávislých odborů od těch tzv. komunistických liší jen málo; odbory pro většinu lidí nepředstavují to, co kdysi, třeba v období první republiky, jsou to většinou jen gesta, v nichž se zviditelňují bossové směřující skrze demonstrace do vysoké politiky – příklady bijí do očí. Kolik se to jen po listopadu 1989 namluvilo o nové úloze odborů!). Zajímavé je pojednání o automobilovém průmyslu a lidovém voze (Michal Ulvr), analýza oficiálních a neoficiálních aktivit mládeže za normalizace (Miroslav Vaněk), případová studie o Karlovi Steklém (Petr Kopal), atraktivní je studie o svazácích a „páscích“ (Jaroslav Pinkas) nebo o školních pramenech (Kamil Činátl). Všechny studie jsou dobře zvládnuté jazykově, stylisticky a asi i věcně – to hodnotit nemohu, protože jsem tato témata speciálně nestudoval, ale jsem určitě pamětníkem mnohého, co se tu líčí. Co mi tu chybí: především další zajímavá a snad i klíčová témata, která vzrušují spíše masmédia. Například proměny tzv. celebrit v běhu času, těch, kteří chtějí být vždy a všude svědomím národa a velkými moralizátory: spisovatelů, herců, zpěváků, kteří byli ve své podstatné většině privilegovaní, jezdili do zahraničí včetně tzv. Západu, měli přístup do médií, a tudíž i moc ovlivňovat společenskou atmosféru. To by mělo značný význam v poznání podstaty analyzované doby i časů následujících, neboť by se tu měl analyzovat vztah moci a jejích špičkových představitelů a této medializované skupiny (i osobní vztahy). Zatím tu máme jen útržky v pamětech a jiných projevech. A taky mi tu chybí ostřejší říznutí do problémů, které by ukázaly, proč se vývoj po roce 1989 tak zadrhl, proč postupně vzniklo tak strašné rozštěpení společnosti, proč byl vývoj takový, jaký byl, jaké byly jeho alternativy apod. Kořeny toho všeho jsou právě zde, v letech 1945–1989. Minulost studujeme kvůli ní samé, ale také jako zdroj informací o dnešku. Na to nelze zapomínat. Problémem také je, zdali je tu například Slovensko představeno dostatečně jedním specifickým pojednáním, zda se Československo až příliš neredukuje na Prahu, jak by zbytek státu – Československa nebo České republiky – nebyl důležitý. Svazek je prvním vykročením v podstatě správným směrem, a to nejen pro běžné poznání, ale i pro různé vědy, které se mohou naší minulostí zabývat. Je to důležité: mnozí tehdy žili, jiní o tom slyšeli, ale je to součástí životů všech, i když u každého jinak.

Hlubší poznání, odvaha proniknout i k věcem retušovaným nebo tabuizovaným, srovnání minulosti a současnosti, komparace různých zemí – postkomunistických a jiných (a spojitostí je tu více, než bychom si mysleli) – to jsou úkoly, které stojí za další systémové bádání.