Michael Žantovský: Ochlazení. Špionážní thriller z blízké budoucnosti. Prostor, Praha 2016.

Ivo Pospíšil

Smrtí – přesněji zavražděním – končí československý/český špion v thrilleru Michaela Žantovského, ale do této doby čteme zajímavý příběh muže, jenž záměrně připomíná absurdního hrdinu Kafkových románů, na něž je tu odkazováno. Autor je známý protagonista listopadových událostí roku 1989, muž s prominentním postavením už předtím, kdy byl od roku 1988 pražským dopisovatelem agentury Reuters, současně i přispěvatelem samizdatového tisku – někdo dokáže stihnout hodně. Možná již tehdy mohl čerpat materiálové podklady pro toto svoje dílo. Z poslední doby je autorem poměrně zdařilého a obratně napsaného životopisu Václava Havla (2014), a to jsme neuvedli, že psal písňové texty, byl senátorem, předsedou neúspěšné ODA a hlavně klíčovým diplomatem, naším velvyslancem postupně ve Velké Británii, Izraeli a USA; nyní je ředitelem Knihovny Václava Havla. Co si víc přát vůbec a také k získávání materiálů vhodných jako rekvizity špionážního románu? Žantovský tu projevil dovednost, znalost jazyka a jazyků, obratnost v konstruování syžetu, relativní znalost reálií, i když vše překrývá až příliš jednoznačný ideologický nános, ale proti gustu žádný dišputát. Román vyšel už v roce 2008, ale teprve nyní se jeho predikce pomalu uskutečňují, leč přece jen podstatně jinak. Ochlazení, jež je v titulu, jakási etapa nové studené války, může lehčeji než kdysi přejít ve fázi horkou. Tehdy napsal Žantovský tento román pod pseudonymem Daniel Wolf, neboť byl ještě ve funkci. Ochlazování nastalo už roku 2009, ale později se stupňovalo. Příběh špiona má své kořeny před rokem 1989, tam se zauzlují osobní vztahy přátelské i nepřátelské. Autor asi neodolal modelu prastarých bondovek blahé či neblahé paměti, takže Rusové jsou tu nejen nepřítelem číslo jedna (migrační krizi zjevně nepředvídal), ale i oni se dělí na hodné a zlé a ti zlí mají pak na svědomí i špionovu smrt. Žantovský také neodolal postmoderním postupům, zejména intertextovosti, jež je však snadno čitelná a on sám na ni upozorňuje, aniž by zkoušel naši sečtělost a všeobecnou inteligenci (Kafka, Auden a další včetně Vysockého), rozpoznal jsem ovšem i jiné prameny, jež explicitně neuvádí. Nehledě na uvedené, tato intertextualita dílu spíše prospěla a ozvláštnila je. Myslím, že to, co mi zde nejvíc vadí, je schematismus konfliktů a až příliš jasné názorové vidění situace, která je – jak se znovu prokázalo – mnohem složitější. To, co se zdálo jako nosné a perspektivní, ukázalo svou krátkodechost a naopak. S tím se musí vždy počítat. Řada míst naopak demonstruje autorovu osobní zkušenost s tímto druhem profese, což je vždy dobré. Jistěže by mistři špionážní praxe řadu scén vystřihli, ale nezapomeňme, že taková díla mají hlavně zábavnou funkci a dovednost Žantovského, kterou prokázal už vícekrát, se tu zřetelně projevila. Kromě dovedně zkonstruovaného syžetu a charakteru hlavní postavy tu najdeme slušné popisy dobové atmosféry, třeba spisovatelského zámku v Dobříši. Těžko říci, zda Žantovský sám také využíval jeho dobrodiní, nebo zda interiéry viděl až při přípravě jeho restituce, ale jeho popisy jsou velmi sugestivní: „Nábytek v pokojích byl opotřebovaný, ale stále ještě honosný. Mramorové koupelny s mosaznými bateriemi působily pořád dojmem neřestné dekadence, i když tu a tam deska mramoru chyběla po opravě prasklého vodovodního potrubí. V restauraci ubytovaní hosté neplatili, útrata se jim poznamenávala do sešitu. Vnadná číšnice rozlévala při roznášení polévku. Ale jako údajná milenka předsedy Svazu spisovatelů i tajemníka ÚV KSČ pro kulturu si z toho příliš nedělala. Byl to svátek pozorovat Jana Drdu, jak se v zámecké restauraci postupně rozšiřuje přes celou délku stolu. S modrýma očima v dětské tváři vypadal jako přerostlý otesánek, který už dávno snědl mámu, tátu i sedláka s trakařem a nyní se chystá pozřít restauraci a po ní i celý zámek.“ (s. 98). Možná by se některým spisovatelům, jimž postupně všechny nemovitosti zmizely jako jarní sníh, stejně jako v posledních více než dvou desetiletích plno dalších věcí, po takovém komfortu i zastesklo. Žantovský zachytil to, co se dodnes říká: Rusové by rádi s tanky zaskočili do Pobaltí a do střední Evropy, pokud ne ještě dál, dovolují si dělat kolem svých hranic „pořádek“. o hranicích jiných velmocí se tu taktně mlčí, jak jinak. Dobrá znalost reálií a do jisté míry i trefné označení nové epochy v dějinách Evropy i světa jsou dobrými vlastnostmi jeho knihy, i když od jejího prvního vydání se svět posunul zas někam jinam. Třeba autor, když má nyní více času a není vázán pravidly profese, napíše nějaké volné pokračování, kde tyto pohyby zachytí stejně obratně.