Slováci a druhá svetová vojna. Pramene k dejinám Slovenska a Slovákov. XIIIa. Kolektiv autorov, vedecká red. Jaroslava Roguľová, ved. red. Jitka Madarásová. Literárne informačné centrum, Bratislava 2015.

Ivo Pospíšil

Naposledy jsme komentovali svazek z roku 2013 Slováci pri budovaní Československej republiky. Celá edice je nesmírně užitečná, i když samozřejmě výběr textů je – a jinak to ani být nemůže – subjektivní. Ale všem autorům musíme uznat snahu o objektivitu a vyváženost v dobrém slova smyslu odvěkého právního pojmu Audiatur et altera pars. To období je pro Slováky a Slovensko kromobyčej citlivé. Také se mu asi ve školách příliš nevěnují, nevím, zda záměrně, neboť slovenští studenti obvykle ani nevědí, na čí straně jejich dědové nebo pradědové v letech 1939–1945 vlastně bojovali, odkdy a proti komu, jaké bylo reálné vnitřní uspořádání jejich prvního národního státu; je to důležité a texty uvedené v svazku to dokumentují přesvědčivě. Tedy hlavně to, že na to na Slovensku dodnes není jasný názor: měla vzniknout první Slovenská republika, tedy Slovenský štát? Bylo to období rozkvětu nebo zmaru? Byla to jen fatální smůla, škleb dějin, že Hitler nakonec prohrál a s ním mohlo prohrát i Slovensko? Byl tento stát od počátku založen na špatných principech, byl zločinný, fašistický, dokonce nacistický, nebo naopak náboženský, umírněný, ale postupně se – i pod tlakem postupující fronty a vnitřního odporu – musel měnit? Vyhovoval tento režim většině Slováků? na to se historiografie pokoušela mnohokrát odpovědět, ale podle mého soudu málokdy zcela jasně – podle biblického ano, ano, ne, ne. Asi i proto, že skutečnost byla opravdu složitá. Když se tak na tím znovu zamýšlím, můžeme si tu otázku položit i jinak: existoval vůbec nějaký Slovák, který by si v roce 1939 nepřál samostatný národní stát? Pravda je, že ne každý stát se člověku musí líbit, pokud jde o jeho politiku, ideologii atd. Když byl postupně vyřešen problém Čechů a Židů (tak to tehdy formuloval A. Mach a sám ve svých pamětech se hájí v židovské otázce – to je ovšem mezinárodně nesporně důležitější – ale o Češích se nezmiňuje; nutno však dodat, že jim většinou bylo umožněno šťastně uniknout – tímto tématem jako poněkud tabuizovaným se asi na Slovensku i v českých zemích zabývá málokdo, stejně jako soužitím Čechů a Slováků na Slovensku v meziválečném období), dva hlavní problémy samostatného Slovenska, nikdo si nijak zvlášť nestěžoval, ani komunisté, kteří měl svůj program sovětského Slovenska – nicméně Slovensko mělo až do roku 1941 diplomatické styky se Sovětským svazem (jistě také díky paktu Molotov – Ribbentrop a účastí na válce s Polskem v roce 1939, známý je nálet slovenského letectva s československými letadly na Zakopane, s územními zisky, resp. Návratem částí území, které Poláci odňali ještě Česku-Slovensku v roce 1938): tiskovým a kulturním radou tam byl v letech 1940–41 vynikající překladatel z angličtiny a hlavně z ruštiny Mikuláš Gacek (1895–1971), muž tragického osudu, který po odvlečení jednotkou Smerš do SSSR byl 10 let v jednom z gulagů. Češi si nedovedou řadu věcí představit, ačkoli měli své ministry protektorátní vlády, představitele Vlajky, Národního souručenství, nositele svatováclavské orlice, aktivistické novináře apod., ale přece jen neměli vlastní, relativně samostatný stát. Proto může překvapit, že nejradikálnější představitelé režimu žili často do pozdního věku v emigraci (Štefan Polakovič, 1912–1999 Buenos Aires), naopak jiní byli po válce popraveni (Otomar Kubala, 1906–1946); poměrně radikální ministr vnitra Alexander Mach byl Dubčekem propuštěn z vězení v květnu 1968, umírněný Tiso (povstáním dohnán k užší spolupráci s Němci, než si možná přál, ale na jeho vystupování v dobyté Banské Bystrici asi nelze zapomenout) byl popraven, obvyklý to konfliktní česko-slovenský bod. Slováci všude – ať na území vlastního státu, spojenci nacistického Německa, ať v Británii jako součást československých jednotek – vždy hájili slovenskou samostatnost; o tom svědčí Memorandum slovenských vojáků na Západě (s. 252–254). I když se autoři jednotlivých oddílů snaží o objektivitu, přece jen výběrem materiálu, jazykem a stylizací dávají najevo svoje názory. To se týká partií o vzniku státu, vztahu k Německu, zahraniční a sociální politice, ale hlavně školství, umění a kultury, kde je konstatováno nejvíc kladů: těžko říci, nakolik je to objektivní. Objevuje se tu ovšem i rys, který jsem nazval „mazáním české stopy“, v tomto případě ve smyslu kontinuity s obdobím první Československé republiky, ale to je rys všech nových států po převratech že negují vše, co bylo. To se týká vojenství, hospodářství, ale hlavně školství, umění, kultury, literatury. Nejednoznačný je postoj autorů k Slovenskému národnímu povstání, jak se tomuto jevu dříve říkalo a snad se mu tak někdy a někde říká i nyní. Většinou se konstatují fakta a líčí se vývoj Slovenska za války – většinou bez axiologie. Je to pohodlné a lze se tak vyhnout kontroverzím. Povstání se tu chápe jako přirozená, jaksi logická událost: nevíme tedy jasně, zda šlo o dobrý nebo špatný krok, zda šlo o zradu vlastního státu, nebo o kladný projev vlasteneckého hnutí, neboť se tu uvádějí různé argumenty a dokumenty hovoří protikladně. Pro Čecha jsou zajímavé informace o struktuře ľuďáckého hnutí, jeho diferenciaci, radikalizaci, o piešťanském sjezdu mladoľuďáků v lednu 1945, ale analýza tohoto hnutí, strany, Hlinkovy gardy a jednotlivých protagonistů je kusá, což asi souvisí s popularizujícím úkolem edice.

Svazek by měl být povinnou četbou všech Slováků, studentů, ale i blízkých národů, Čechů především. I když tu mohou při výkladu různých událostí vzniknout kontroverze, je dobře, když tu zazní různé hlasy, což je záruka, aby při vší kritice minulých interpretací nebylo s vaničkou vylito i dítě, abychom nešli, jak se nám Čechům někdy stává, ode zdi ke zdi. Myslím, že v tom měli editoři a autoři svazku o Slovácích za druhé světové války v podstatě šťastnou ruku. Třeba ocenit i dobrou práci odpovědné redaktorky, která – oproti některým předchozím svazkům – má zásluhu na solidní jazykové úrovni textu.