Valerij Kupko, Ivana Kupková: Slovník ruskej umeleckej kultury 20. storočia. Filozofická fakulta Prešovskej univerzity, Prešov 2014.

Ivo Pospíšil

Jestliže 88 z 295 stran celkového rozsahu knihy je věnováno studiím místo slovníkovým heslům, je to na jedné straně kontextově dobře, na druhé straně nevím, zda je to vždy zcela funkční. Jestliže Predslov je jistě důležitý, neboť oba autoři tu vykládají svou koncepci a procházejí jednotlivými oddíly ruské kultury 20. století, potom politologicko-historiografická studie jinak velmi dobrá (autorka Ľubica Harbuľová) by mohla být stručnější, nemluvě o tom, že s mnoha výklady lze úspěšně nesouhlasit. Škoda, že dějiny ruského teritoria jsou ukončeny příliš brzy, to nejzajímavější – postjelcinovská doba – mělo teprve přijít. Pro mě však představuje problém již sám pojem „umělecká kultura“, stejně jako jinde „literární kultura“: upřímně řečeno, nevím, co to je, neboť umění a kultura jsou samostatné, ale vnitřně spřažené pojmy: umění patří do kultury, neznám umění mimo kulturu, ale znám kulturu mimo umění. Takže zdůraznění toho, že umění patří ke kultuře je pleonasmus, anebo umění není totožné s uměleckou kulturou jako by umění nějak kulturu vylepšovalo. U literatury je to ještě markantnější. Řekl bych, že tyto pojmy jsou spíše móda. Jinak jsou hesla zpracována vcelku pečlivě, ale snad příliš stručně, prostě zbylo na ně možná méně místa než na úvodní studie. V jednotlivých heslech mi někdy chybí to, co pokládám za raison d’être pořádného slovníku: jedna objevná věta, tedy jakási přidaná hodnota, která vnáší do hesla něco, co není běžné, nějaký nečekaný soud, zajímavé nasvícení – kromě věcí kompilovaných a všeobecně známých nebo známých aspoň odborníkům. To samozřejmě nijak nesnižuje úroveň takového slovníku pro širší čtenářskou obec, knihu psali skuteční znalci Ruska a je to vidět: vybrali fakta důležitá, klíčová. Další připomínka se týká zase bibliografie: ta je hodně děravá a nejde přitom o nějaké minuciózní studie, ale o věci, jež vyšly v jazycích slovenštině blízkých, ale jistě by tam mohly být i věci ze západní Evropy, aby bylo jasné, kdo a co o tom psal. Také zde Mathauser non legitur. Z toho by pro širokého čtenáře také zřetelněji vyplynulo, že ruské umění není jen něco exotického a okrajového, ale že to byl a je hybatel umění světového. Nicméně díky za obě díla, která představují užitečnou hodnotu i pro českého čtenáře, snad i pro jiné země i zemi, která popisované jevy vytvořila.