KAMEN, J.: Češi patří k Vídni aneb Třicet dva výprav do Vídně v českých stopách. Praha: Mladá fronta. 2014. 256 s. ISBN 978-80-204-3473-9.

Zvláště letos, tedy dva roky po vydání této knihy, je tu dost příležitostí, jak si starou habsburskou monarchii připomenout: sto let od smrti předposledního mocnáře, diskuse o tom, zda byl T. G. Masaryk jeho synem, vznik artefaktů, které připomínají staré Rakousko, zostřené názory českých monarchistů, kteří již dávno připravují nástup následníka českého trůnu tváří v tvář dobovému marasmu. Vše má své příčiny. Při oslavování monarchie, která nám – jako pro někoho Masarykova a Benešova první republika, pro někoho možná i druhá republika, nechci se rouhat a říkat, že pro někoho snad i protektorát, nebo poválečná třetí republika nebo čtyři desetiletí totalitního nebo autoritativního režimu – připadá jako bezchybný jev: potom zůstává otázka, pro tyto útvary nebo režimy zanikly. Takto bychom se mohli zamýšlet nad příčinami zániku Ruské říše, SSSR nebo komunistických režimů po roce 1989. Nicméně neměli bychom s vaničkou vylévat i dítě – na obě strany. Tedy že monarchie přinesla kladné věci, že k ní Češi měli sice ambivalentní, ale v podstatě vztah plný porozumění, jenž se kazil, jak rostl význam českých zemí a jak se prohluboval příkop mezi německými a českými zájmy. Vstřícný krok směrem do nadnárodního prostoru učinil autor knihy již v titulu, kde najdeme sousloví „třicet dva výprav“: ale možné je, že je nyní už v pořádku, neboť jazyk a jeho normy či akademici, kteří o podobě češtiny dnes rozhodují, se mění.

V centru pozornosti stojí vztah Vídně a Prahy, ale nevím, jestli to není přehnané, neboť k Vídni měla mnohem bližší vztah jiná česká a moravská města. Mocnáři Františku Josefovi I. jsou věnovány hned první stránky knížky, kde se ukazuje na různé jeho tváře. Autor hbitě exploatuje odbornou literaturu, populárně ji zpracovává ku prospěchu čtenáře, např. mocnářův obraz, tak peprně zmíněný v Haškově románu. A pak následuje galerie Čechů spjatých s Čechami a Vídní: architekt Adolf Loos, německy píšící spisovatel Johannes Urzidil, malíř Oskar Kokoschka; zvláštní kapitola je věnována Pavlu Kohoutovi a Jeleně Mašínové, v níž jsme poučováni, jak taková Vídeň vlastně funguje. Krok do vzdálenější historie na přeskáčku: Machar, Radecký a Žižka v jedné kapitole, výklad novějších dějin raději ponecháme stranou, zejména jejich hodnotové akcenty. Český obr Drásal, ale i orientalista Alois Musil z Rychtářova u Vyškova a jeho německy píšící jmenovec Robert Musil, který rané dětství prožil v Rakousku, později bydlel na dnešní ulici Jaselská v Brně, kde jeho otec pracoval na Technische Hochschule na dnešním nám. Komenského, po poměrně dlouhém pobytu na frontě pendloval mezi Vídní a Berlínem. Zajímavě do „děje“ knihy zasahuje agent britské tajné služby a známý spisovatel Graham Green, ale i režisér Orson Welles, čeští fotbalisté ve Vídni. Spolu s osobnostmi, které spojovaly české prostředí s Vídní, zároveň procházíme bývalou císařskou rezidencí: ocitáme se na Kahlenbergu, s J. S. Macharem, u kapucínské hrobky, na Mariahilferstrasse, v Café Hawelka, dovídáme se o Hitlerově české bytné, o Vídni jako sídle sionismu, antisemitismu, jako občasném působišti revolucionářů všeho druhu, včetně Lenina, Stalina, Trockého a Gottwalda i J. B. Tita; že tu studoval a žil T. G. M. připomíná jeho busta v atriu hlavní budovy Vídeňské univerzity a vůbec čeští politici ve Vídni – a to byl nebo musel být v podstatě každý. Stranou pozornosti zůstává fakt, že Vídeň má nejstarší slavistiku na světě a že se tu setkávali budoucí významní Slované, že byla také místem významné ediční aktivity slovanských národů. Pěkná knížka, vtipná, svižně napsaná, možná trochu starou monarchii idealizující, ale proti gustu žádný dišputát.

Ivo Pospíšil