Literatúra v kognitívnych súvislostiach. Ed. Jana Kuzmíková. Ústav slovenskej literatúry SAV, Bratislava 2014.

Nikdo přesně neví, co to kognitivismus vlastně je: Pojem je mlhavý, rozpětí jeho metodologie poměrně značné: podle všeho se zdá, že jde o něco, co již zde samozřejmě kdysi bylo, jen se to tolik nezdůrazňovalo, bylo to méně intencionální – jako ostatně vše v humanitních vědách, kde jde vždy jen o posuny důrazu a kde často platí, že nihil novi sub sole. Nicméně tento posun pohnul humanitními vědami určitým směrem, odsunul je z polohy imanentismu i postimanentismu, hermeneutiky a dekonstrukce do sféry psychologičtější, ovšem současně neurčitější. Narýsovat tyto hranice se s pomocí kolegů pokusila editorka Jana Kuzmíková, jež přítomný svazek opatřila úvodním slovem a potom zásadní studií Umenie a kognitívne vedy. Speciální téma, totiž víceaspektové chápání metafory, zkoumá Silvia Gálliková z Filozofického ústavu SAV. Její konceptuální metafora opírající se o výzkumy různých badatelů ze západní Evropy akcentuje struktury, jež jsou ukotvené v senzomotorické zkušenosti a neurálních konstrukcích a demonstruje cestu od konceptuální k literární metafoře. Filozof Lukáš Procháska studuje konceptuální metaforu mysli na modelu Alenky v říši divů, ale poněkud se zamotal do anglické žánrové a narativní terminologie (tale – story). Brněnská bohemistka Zuzana Fonioková si ve dvou studiích všímá jednak narativního konstruování identity, jednak díla Grahama Swifta, zejména jeho románu Waterland (Země vod), zvláště formování identity v příběhu a jeho prostřednictvím, fikce a historicity, jež však jsou součástí běžných i nekognitivních diskurzů (identita jako příběh, autobiografické příběhy, vliv kulturních vzorců na utváření příběhů a formován identity, dominantní příběhy). Z tohoto hlediska je analýza Swiftovy Země vod vlastně jakousi case study. Podnětné jsou i závěrečné studie svazku z pera Róberta Gáfrika, který analyzuje Kafkovu povídku Ortel, a editorky Jany Kuzmíkové, jež dává do kognitivních souvislostí dílo Františka Švantnera. Některé studie by mohly zajímat i spisovatele právě z hlediska chápání umělecké prózy. Nejpřitažlivější z hlediska široce pojatého kognitivismu jsou díla existenciálně a psychologicky laděná, resp. vytváření na základě zvýrazněné narativní strategie, kde si lze pohrát s pojmy historie a příběh s využitím starých amerických metahistorií 70. let 20. století. Jinak řečeno: kognitivismus aplikovaný na oblast literární vědy jeví se mi jako všestranná syntéza, jistým způsobem naprogramovaná k několika rovinám, které však lze takřka donekonečna „nafukovat“, neboť „poznání“, kognice, studující biologicko-neurologické kořeny umění, je použitelná vždy, ale současně to, co bylo uvedeno, představuje i hranice jejího přínosu. Potvrzuje v tom určitou zákonitost dneška, dneška krizového po všech stránkách: nic zásadně nového, jen hledání nových průniků a celků, s posunutou terminologií a vyhraněnějšími výsledky, jež však lze vyjádřit i jinak, jinými pojmy v rámci jiných metodologií.

Ivo Pospíšil