Podoby ruského umenia 19. a 20. storočia. Kľučové etapy vývoja ruského umenia 19. a 20. storočia a ich rezonancia v európskom kultúrnom priestore. Eds: Anton Eliáš, Michal Babiak. Katedra rusistiky a východoeurópskych štúdií Filozofickej fakulty, Univerzita Komenského, Bratislava 2016

Přítomná kniha má své předchůdce v podobných publikacích.¹ Zde je však ambice obecnější, teoretičtější a současně slibuje i evropské přesahy. Práce to byla olbřímí a dopadla dobře: taková kniha je vždy užitečná i pro širší veřejnost, dobrá pomůcka pro studenty i jako úspěšný pokus o komplexní pohled na ruské moderní umění. Problémem je ovšem vždy vícečlenný autorský kolektiv: jinak to asi nejde, ale proto vzniká text rozrůzněný mentálně, metodologicky, strukturně, texty jsou různě komponovány, jsou heterogenní a hlavně jsou disperzní, rozbíhavé. Kniha je tedy souborem přehledů psaných v dobrém slova smyslu s vědeckou rutinou, někde i slovesně mimořádně kvalitně, jindy méně, více či méně nápaditě. Nemohu kompetentně posuzovat partie o hudbě nebo filmu, méně rozumím divadlu, snad nejvíce literatuře. Zde bych vyzvedl zejména kvalitní části koeditora Antona Eliáše, jež se týkají ruské poezie a prózy 19. století, dobré jsou partie o 20. století, ostatní mohu posoudit jen rámcově: jsou to dobré přehledy, ovšem většinou bez kýžené transcendence. I když se tu a tam mihne nějaký zahraniční přesah, není to systémové. Výklad literatury 20. století patří k tomu lepšímu (Mária Kusá, Ivan Posokhin), i když zde také chybějí ony slibované přesahy, tedy „rezonancia“. Ta se kupodivu může týkat nejen ruské klasiky, moderny a avantgardy, ale také např. socialistického realismu (nehledě na to, že on sám je druhotně pramenem postmoderní travestie), který inspiroval světovou literaturu, takže zde vznikla díla i trvalejší hodnoty, ale také slabá na úrovni kýče. Možná se někteří autoři ocitli až příliš v zajetí revizionistického trendu 90. let 20. století a šli v hodnotových posunech dost daleko: tak v literatuře má Fedin pouze jednu zmínku a Leonov zcela chybí: to se týká i některých představitelů jiných druhů umění. Výklad o filmu se týká jen užšího výseku. Samostatnou pozornost si zasluhuje exkurz Olivera Bakoše o filozofii a estetice, ale je tu málo propojenosti tzv. západních směrů s Ruskem, pouze úzce výběrově v podobě nevelkých zmínek, pominut je pozitivismus jako dominantní proud celého 19. a podstatné části 20. století, zejména v literární historii, stejně jako z něho (resp. z radikálního pozitivismu ruských revolučních demokratů) odvozovaný ruský marxismus, resp. krajní sociologismus, málo je tu Plechanov, chybí Lenin – již jen proto, že byli dobově recipováni, že se o nich diskutovalo, je třeba je zhodnotit a ukázat na souvislosti, fragmentární je tu ruská náboženská filozofie, chybí víc o euroazijství, více o sb. Věchi. Přítomná kniha je reprezentativní ve smyslu představení slovenské rusistiky, filozofie/estetiky a uměnověd ve vztahu k ruskému fenoménu, nepochybně obecně zčásti zaceluje i zející mezeru ve stávající odborné literatuře, její inovativní hodnota je však nevyrovnaná a slibovaná „rezonance“ přece jen slabší, než se dalo očekávat. Pracovat na takovém projektu není nejlehčí a přináší vždy otázky metodologické, materiálové, koncepční i výkladové. Zkušení vědci se s tímto úkolem vyrovnali – nehledě na uvedené připomínky – se ctí, svazek má svou poznávací hodnotu a jeho čtivost umožňuje plnit i obecně osvětovou funkci.

Ivo Pospíšil

Širší verze psána pro Slavica Litteraria