Renata Putzlacher-Buchtová: V kavárně Avion, která není. Přel. Michael Alexa. Vydal Spolek – Towarzystwo AVION, Český Těšín 2016.

Renata Putzlacher: Hra-nic-e. Hudebně–scénický slalom Broumovskem s komentáři autorky. Vzdělávací a kulturní centrum, Broumov 2016.

Básnířka, prozaička, dramatička, literární vědkyně Renata Putzlacher-Buchtová, která pracuje na brněnské slavistice jako polonistka a vyvíjí obrovité kulturní aktivity po celém území České republiky a v Polsku, je polská i česká spisovatelka. Její kniha o slavné těšínské kavárně Avion, aktivita k její obnově a založení stejnojmenného spolku a další činy vytvářejí česko-polskou vzájemnost ve Slezsku a na severní Moravě, fenomén, který je silný, mimořádný, ale současně podle mého soudu vlaštovka, jež už své jaro udělala, alespoň v rámci možností básnířky a širokého kruhu jejích přátel. Po polském vydání přichází české, které přeložil autorčin doktorand Michael Alexa, brněnský polonista, a zkorigoval jiný brněnský polonista a jeho učitel Roman Madecki. Všechny autorčiny práce jsou ve znamení fascinace kulturou: tato kniha tvoří vlastně specifické kulturní a literární podloží, jež se vrací k Těšínsku, jeho minulosti a současnosti, vytvářejíc tak nostalgickou představu plynutí času, jsou však i výpovědí o autorce, jejím rodokmenu, tradicích rodu a rodiny, o její tvorbě a láskách. Tato Polka, která dnes žije v Brně, absolventka krakovské univerzity a kdysi, jak sama píše, úspěšná laureátka známé soutěže v ruském jazyce Puškinův památník, milovnice ruské poezie, zejména Anny Achmatovové, ale také Michaila Bulgakova a hlavně jeho románu Mistr a Markétka (viz její básnickou sbírku – k jiné jsem měl příležitost a čest napsat doslov, z něhož tu něco vyjímám – Básnířka na pomezí epoch a kultur. In: Renata Putzlacher-Buchtová: Mezi řádky. Básně z let 1995-2001. HOST, Brno 2002, s. 68-73). Sama se charakterizuje takto: „Příjmení jsem zdědila po předcích od Štýrského Hradce, můj dědeček se narodil na polském území dnešní Ukrajiny, otec v Československu, matka v Polsku. Já jsem se narodila ve znamení Blíženců, a proto mohu říci, že pocit rozpolcení je mi vlastní už od kolébky. Básně píšu polsky, překládám z češtiny (a také do češtiny). Psaní je pro mne způsob, jak se dobrat k té druhé Renatě, která je chytrá, zakotvená a smýšlí mužsky. Navenek působím dojmem sebevědomé ženy, ale uvnitř jsem nesnesitelně sentimentální a miluji kýč (např. melodramata, obzvláště na filmovém plátně). Mám temperament propagátora, moderátora a povzbuzovatele, který umí nadchnout lidi pro společnou věc. A jelikož jsem také komediantka duší a tělem, ráda se občas dělím o svoje fascinace s publikem v rámci literárně hudebních pořadů, jejichž jsem spoluautorkou.“ Podstatné je také básnířčino vědomí jisté vlastní výlučnosti a poslání, tedy ta míra hrdé sebereflexe, jež je vlastní nejen básníkům. Pokud jde o rodokmen a prostorovou dimenzi rodu: někdy v 17. století přišli ze Štýrska první Putzlacherové, a to v rámci zalidňování „kresů“, polského východního pohraničí za krále Jana III. Sobieského. Vesnice, kde sídlili, se nacházela mezi Lvovem a Stanislavovem (současný Ivano-Frankivsk) – nyní toto území patří Ukrajině. Dědečkovy vzpomínky na multietnické soužití Poláků, Ukrajinců, Rusů a Židů naléhavě rezonují i v životě Renaty Putzlacherové, která se narodila sice v Karviné, ale žila v podstatě v Těšíně, kde její rodina pobývala desítky let. Diachronní pospolitost německo-polsko-česká a její pozůstatky v geniu loci a česko-polská bilingvní realita, v níž se ocitla, ji vedla k balancování mezi těmito dvěma entitami s pozadím jiných blízkých kultur.

Kniha o Avionu je umělecky silným dílem: Renata Buchtová patří k tvůrcům, kteří formují artefakt z kulturních vrstev, jakousi koláž, jak už uvedeno; jiné jdou spíš lineárně a katarzně ke svému cíli. Navíc má v sobě to, co sama nazývá propagátorstvím, a co bych já o něco vznešeněji nazval „misí“ či „posláním“. Spojovat, aniž bychom unifikovali. To je také odvěký problém i česko-polský. Nehledě na všechny snahy, je to problém, který tu zůstává, i když dnes spíše hlubinně.

Její broumovský projekt je také česko-polský, mapuje historii Broumovska s důrazem na baroko. Ani v divadle není Renata Putzlacher nováčkem: v inscenaci, která vznikla ve zdech broumovského kláštera a měla premiéru v létě 2015 v broumovském Multifunkčním sále Dřevník, zazněly i skladby Jiřího Pavlici a písně Karla Plíhala. Hledání a nacházení dávných i dnešních kontaktů je vlastním obsahem této pozoruhodné hry s historickými postavami, které spojují česko-polskou komunitu. Tvorba naší básnířky pomáhá uhlazovat animozity, ale je to velmi obtížné: sám to vím, maje něco z rodinné anamnézy spojeno také s regionem, kde je básnířka původně doma. Je to úkol olbřímí a je tu, jako vždy, více povolaných než vyvolených. O to je její tvorba cennější.

Ivo Pospíšil