Jan Rychlík, Bohdan Zilynskyj, Paul Robert Magocsi: Dějiny Ukrajiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015.

Jako první autor tohoto důležitého díla je uveden historik Jan Rychlík, specialista na dějiny v podstatě všech slovanských národů, věc vskutku nevídaná a obdivuhodná. Jsou to skutečné dějiny ve smyslu materiálu a rozsáhlosti, méně již „filozofie dějin“, jsou to dějiny, jak se dnes musí psát, vyvážené, např. nynější boje na východě Ukrajiny nazývají konfliktem, jinak je výklad střídmý, střízlivý, věcný a z hlediska historiografie se pohybuje mezi příběhovostí metahistorie a klasickým pozitivismem okořeněným politologickými úvahami s tím, že se autoři nad dokumentárními doklady spíše vznášejí, než aby se do nich nořili. Popelkou zůstala historie kulturní, jazyková, literární. K tomu by bylo hezké, kdyby se tu také podrobněji pojednalo o česko-ukrajinských vztazích i o kontroverzních momentech – toho je zde málo. Také něco více o české ukrajinistice tu podle mě citelně chybí. Zbyly jen fragmenty, ale ani to nelze autorům nějak meritorně vytýkat. Takřka ke každé dějinné epizodě lze mít ovšem připomínky, a to detailní i rámcové: problém Kyjevské a Moskevské Rusi, Ukrajina mezi Polskem, Litvou a Mongoly, samozřejmě perejaslavská rada, role kozáctva, pokusy o samostatnou Ukrajinu za Velké války, pokusy Habsburků (Timothy Snyder: The Red Prince. The Secret Lives of a Habsburg Archduke. Basic Books, Member of the Perseus Books Group, New York 2008, naše rec.: Evropská unie návratem k mocnářství, Rusko a americká nostalgie(?) [Timothy Snyder: The Red Prince. The Secret Lives of a Habsburg Archduke. Basic Books, Member of the Perseus Books Group, New York 2008]. Novaja rusistika 2010, 1, s. 111–114; česky Rudý kníže: utajený život habsburského arcivévody. Beta, Praha 2010, přel. Daria Dvořáková). Problém sovětské Ukrajiny (Byl to samostatný stát nebo kolonie Ruska, bylo vůbec Rusko v rámci SSSR samostatné? O tom blíže A. I. Solženicyn v publicistických knihách 90. let 20. století), Ukrajina za druhé světové války, role ukrajinské emigrace ve střední Evropě, postava Stepana Bandery (1909–1959), nemluvě o skrytých detailech událostí posledních 25 let. To, co třeba jako pozitivní vyzvednout, je také důsledné obnovování ukrajinskosti pod rusifikačním (sovětským) nátěrem; jde např. o jména Ukrajinců ve vrcholné sovětské politice v Moskvě (Mykola Pidhornyj alias Nikolaj Podgornyj, Petro Šelest aj.), důsledné je také uvádění ukrajinských názvů míst ležících v současné Ukrajině místo u nás běžných ruských. Měli bychom to respektovat, ačkoli je to těžké ihned, zvláště když tato místa obývají většinou lidé, kteří mluví v podstatě rusky a sami užívají ruských názvů svých měst a vesnic, i když se někdy prohlašují za Ukrajince (jindy zase za Rusy): kromě hlavního města (Kyjiv/Kyjev) jsou to např. Charkiv/Charkov, Lviv/Lvov, Dniprodzeržynsk/Dněprodzeržinsk, Dnipropetrovsk/Dněpropetrovsk apod. Bylo by možné tuto situaci srovnat s tím, jak se např. v současné České republice jmenují dnešní města a vesnice, které měly dříve jen nebo i německé názvy, v podstatě jde o všechna místa, neboť germanizace probíhala za Rakouska, Rakouska-Uherska i Protektorátu Böhmen und Mähren: jinak je tomu ovšem s českými názvy některých německých měst, kdy se udrží jen některé a je to často záležitost generační, tedy věc znalostní (mladí už staré české názvy neznají, ale asi se navždy udrží Drážďany, Lipsko aj.), které se táhnou až do středověku z důvodů přirozeně geopolitických (Lipsko, Berlín, Drážďany, Míšeň, Výmar, Saská Kamenice, Gotinky, Tubinky, Hamburk, Mnichov, Řezno, Norimberk, v Rakousku např. Vídeň/Wien, Solnohrad/Salzburg, Cáhnov/Hohenau, Svatý Hippolyt/Sankt-Pölten, Celovec/Klagenfurt, Štýrský Hradec/Graz aj.) – to se ovšem týká i jiných evropských měst (jen si připamatovávám, jak můj anglický kolega, v podstatě také bohemista, jehož manželkou je Dánka, nedokázal identifikovat staré české pojmenování dánského hlavního města jako Kodaň, dán. København, angl. Copenhagen, něm. Kopenhagen, švéd. Köpenhamn) – slovenština některé – zdaleka ne všechny (ty ponechala takřka v původní podobě) – názvy přejala. Proti tomu ovšem stojí argument, že „nebezpečná“ je právě jazyková blízkost ruských a ukrajinských názvů. Myslím, že autoři zvolili rozumný kompromis: dávají přednost ukrajinským názvům pro místa na Ukrajině (důsledné, politicky motivované používání předložky „v“ místo „na“, tedy „v Ukrajině“ místo „na Ukrajině“ považuji za směšné – žádná předložka z žádného území ještě stát neudělala, na to je potřebná důsledná a často i drobná, každodenní práce), ale uvádějí často i ruské. Důležitá je komunikace a vzájemné porozumění, empatie a „zdravý rozum“ – všude, tedy i zde, nám žádná nařízení, modernizace a nacionalizace ani „political correctness“ nepomohou. Nutno také rozlišovat oficiální texty a běžné komunikáty písemné a ústní. Důkladně je probrána otázka Podkarpatské Rusi, a to ze všech možných hledisek, věc důležitá jak pro dnešní Slovensko, tak pro Českou republiku i ve vztahu k minulosti. Pozitivní jsou bohaté dodatky: chronologický přehled, přehled panovníků a státních představitelů, použitá literatura a prameny, seznam zkratek, seznam mapových příloh a oba rejstříky. Dílo, které by mělo – alespoň pro starší vývojové fáze – vydržet nápor času.

Ivo Pospíšil