BALUCH, J. – GIEROWSKI, P.: Czesko-polski słownik terminów literackich. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego. 2016. ISBN 978-83-233-4066-9, e-ISBN 978-83-233-9375-7.

Dva polští bohemisté různých generací, Jacek Baluch, známý také z politiky 90. let 20. století, literární vědec, ale hlavně překladatel a tlumočník, diplomat a slavista, je ročník 1940, Piotr Gierowski (zabýval se mimo jiné českým strukturalismem) se narodil roku 1978. Slovník má všechny podstatné náležitosti, lze se v něm dobře orientovat, je adekvátně rozsáhlý, je opatřen přísně výběrovou bibliografií, kam se nevejde jen tak někdo (viz dále). P. Gierowski slovník opatřil místo doslovu vlastní studií o českém strukturalismu v Polsku, také poněkud expurgovanou. Jsou tu užitečné biogramy opět „přísně“ vybraných literární vědců, estetiků nebo i filozofů (viz dále), je tu rejstřík, samozřejmě seznam zkratek, jak to tak bývá, soupis citovaných prací. A slovník má, jak je zvykem, i elektronickou podobu.

Bylo by možno vyjádřit s takovým olbřímím výtvorem nic než spokojenost a bylo by to oprávněné, ale když už se taková práce koná, bylo by možná dobré více zdůraznit sémantické posuny mezi českou a polskou terminologií, čemuž by mohly sloužit odkazy na knihy nebo studie, jež se v českém prostředí týkají příslušných pojmů. Diferenciačních znaků se tu uvádí méně, než bychom čekali; potom to vypadá jako slovníkové převody, neboť nejde jen o speciální české nebo polské pojmy, ale i o pojmy obecné, jež jsou jakoby v obou jazycích a literárních vědách, ale které se od sebe výrazně liší, neboť za nimi leží jiný materiál národní literatury. Jde často i o jiný výklad mezinárodních, všeobecně užívaných pojmů, jež označují styly, směry apod. typu baroka, rokoka, secese; jiný je pohled na metodologii literární vědy a její směry a tendence, v některých heslech jsou uváděni lidé s nimi spjatí, třeba u fenomenologické literární vědy (Je to termín adekvátní? Nejde jen o fenomenologickou metodu aplikovanou v literární vědě?) z polské strany samozřejmě Roman Ingarden, z české trochu překvapivě Felix Vodička, když jsme tu měli Reného Wellka (ten tu zcela chybí, i když sem přirozeně patří) a později hlavně Zdeňka Mathausera, ten tu chybí opravdu citelně, jeho absence je šokující, neboť pokud jde o metodologii a terminologii literární vědy, není možné ho vynechat a naopak zde uvádět řadu mnohem méně významných autorů. Takových lapsů je v slovníku více, ale žádný není tak frapantní. To je ovšem jen další bolest slovníku. Autoři se soustřeďují na českou bohemistiku a z ní ještě jednu názorově vyhraněnou větev, kterou – kdoví proč – považují za jedinou přípustnou líheň teorie, metodologie a terminologie. Takových věcí tu najdeme řadu. Někde jde také o podivné interpretace, třeba že genologie je součástí poetiky apod. (Co by tomu říkal Paul van Tieghem?); mimochodem, jsou tu o ní dva řádky, jinak je výklad přesunut do hesel poetika, žánr, literární žánry apod. A to je Polsko genologickou velmocí se speciálním genologickým časopisem – asi jak pro koho. Také na české straně najdeme o genologii a z této sféry řadu knih a studií. Řekl bych, že takto získává polský čtenář, neboť právě jemu je slovník určen, poněkud zkreslený obraz české literární vědy, která s uváděnou terminologií běžně pracuje anebo ji přímo vytváří nebo dotváří. Škoda nevyužité příležitosti. Nicméně právě tím se slovník nevymyká z podobného trendu, jenž panuje právě v českém prostředí.

Nehledě na uváděné připomínky vracíme se původnímu rámcovému hodnocení slovníku v celku: je rozhodně užitečný, reprezentativní, leč nepokrývá celý rozsah české terminologické problematiky. To jeho význam omezuje zejména pro budoucnost, která zmíněné zužované obzory rozhodně rozšíří – zatím to tak vždy bylo.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slavica Litteraria