Karol Csiba: Privátne – verejné – autobiografické (v memoároch a publicistike Mila Urbana, Jána Smreka, Jána Poničana, Tida J. Gašpara). Ústav slovenskej literatúry SAV, Bratislava 2014.

S memoáry se vskutku roztrhl pytel, takže jejich literárněkritická, historická, event. teoretická reflexe je nezbytná a množství knih a studií v různých jazycích to jen potvrzuje. Tyto memoáry jsou specifické tím, že je napsali spisovatelé a že se týkají pro Slovensko citlivého období let 1939–1945 (s jednou výjimkou, a to Jána Poničana). U Mila Urbana jde o třetí vzpomínkovou knihu, u Smreka o druhou, u Poničana jde o vzpomínky z let 1920–1938, u Gašpara o druhou knihu vzpomínek. Autorovi nejde o literární, poetologickou povahu těchto memoárů; spíše o to, co naznačuje v titulu, tedy rozpor mezi privátním, veřejným a autobiografickým. Ke konfrontaci používá jiné zdroje, tedy deníky nebo vzpomínky, jimiž snad koriguje „pravdivost“ zkoumaných memoárů: samozřejmě jde např. o politické názory, které třeba Milo Urban vyjadřoval ve 40. letech 20. století na stránkách Gardisty (odkazuje na Mikuláše Gacka); podobné momenty najdeme zčásti i v tehdejší činnosti Jána Smreka. Pro Čechy může být zajímavé líčení meziválečné Prahy, něco kolem Elánu, DAVu a české avantgardě. I když si autor klade poněkud jiné cíle než poetologické, čekal jsem, že se k nim přece jen in margine více vyjádří, např. k narativním technikám, vztahům mezi autorem a autorským vypravěčem, ke stylovému retušování atd. Před časem jsem se poetikou současných memoárů zabýval na příkladu několika slovenských a českých pamětí (Kvazimemoáry jako mentální signál, 2016), ovšem zcela jiných autorů, došel jsem k názoru, že u současných memoárů přílišná heterogenita a zprostředkovanost memoárů zakrývá jejich určitou faleš, předstíranost, přetvářku, zbytečnou přizpůsobivost a chození s dobou a jejími režimy a hlásnými troubami, snahu smířit nesmiřitelné, chtěné polohy, úsilí o umělou nekonfliktnost, uhlazenost až idyličnost, minulost překrytou clonou zapomnění: to vyplývá z textové analýzy, zejména z jazyka a stylu memoárů, jež memoáristu a jeho skrývané postoje do jisté míry prozrazují, ale přesně to charakterizovat nelze, je to stylizačně zakamuflováno. Heterogenita současných memoárů, jejich polyvariantnost, polygeneričnost posilují metatextový ráz těchto děl a skrytý charakter subjektivity. Postmoderní pojímání virtuálnosti a znejistění, ambivalentnosti nejen pravdy a lži memoárů, ale hlavně absence jasného vyjádření osobnosti memoáristy reflektuje nejen strach, obavu, často jen těžko definovatelnou, úzkost jako výraz neporozumění a totálního odcizení současnému světu, rozkolu s ním, jenž je však uvědomován jen podvědomě, jako neuchopitelnost mechanismů, jimiž se řídí svět, obava ze skrytých sil, jejichž cíle nám nejsou a asi nikdy nebudou známy a které světu ve skutečnosti vládnou. Samozřejmě memoáry, které zkoumá Csiba, jsou na hony vzdáleny tomuto pojetí, jsou spíše tradiční, ale strategie zastírání se tu nemůže neprojevit. Nejde ani tak o zjišťování tzv. pravdy, ale o to, jak se mění sama literatura a její žánrová podoba. I když jsme možná čekali více, zejména proto, že i teoretická literatura, o niž se autor opírá, je silně redukována na slovenský a český medializovaný mainstream, i tak je Csibova knížka – zejména zkoumaným materiálem – zajímavá.

Ivo Pospíšil