Brnox. Průvodce brněnským Bronxem. Akce Kateřiny Šedé. Magistrát města Brna 2016.

Nemalou sumu musí zaplatit ten, kdo si chce koupit tuto bizarní knížku již obdařenou oceněním, vzniklou v rámci speciálního projektu, jak to tak dnes chodí: jen loga podpůrných institucí zaberou obrovský prostor; je to na můj vkus až příliš bombastické. Od té doby, co se Brno stalo z poloviny slovenským městem a v centru takřka celým, kde češtinu někdy v dopravních prostředcích je slyšet jen málo, je toto téma zajímavé i pro Slováky. Brno se postupně od 50. let 20. století stalo romským/cikánským centrem: původní cikánská/romská populace byla nacisty z velké části vyhubena nebo odešla jinam, přišli Romové z jiných zemí, s jinými zvyky, ale hlavně jinou kulturou: romská etnoložka z Moskvy z Ruské akademie věd, která v 90. letech přijela do Brna profesionálně pomáhat Romům, byla nepříjemně překvapena. Čtvrť se stala docela zajímavým místem střetávání různých etnik, a tak vznikaly představy, že se takto volným plynutím podaří měnit situaci k lepšímu, tj. postupně odstranit kriminalitu, také dětskou, čtvrť zpřístupnit, zprůhlednit, odstranit její faktickou vyloučenost, na niž si již Brňané zvykli, například ji povznést projektem novodobé riviéry na březích opět z hlubin vytaženého potoka Ponávka. Nevím, co se s těmi projekty dnes stalo. Technologie, peníze apod., které měly problémy vyloučené lokality za všech režimů léčit, se ukázaly jako málo významné: klíčem ke všemu je povznesení nikoli břehů potoka, ale lidí. Co bylo smyslem přítomné publikace? Snad popularizace tohoto kousku Brna (ale takových kousků je mnohem víc), ukázat na to, že tento Bronx či Brnox žije, že se tam lidé dokonce rádi stěhují a že se tam dobře bydlí, nemovitosti jsou tam zřejmě levnější. Ale to jsme věděli i předtím. Kdo chce totiž tuto brněnskou oblast skutečně poznat, musí tam bydlet desetiletí, aby také viděl její vývoj, neboť historia magistra vitae, a to platí i pro Brnox, a z tohoto hlediska může hodnotit minulé i přítomné režimy a vládce města. Nejsou to příliš optimistické úvahy. Nevím, jestli paní Kateřina Šedá v Brnoxu bydlí a jak dlouho. Dlouhodobých rezidentů je třeba se zeptat a chtít otevřené odpovědi: třeba, jak toto „město ve městě“ fungovalo od 60. let minulého století, jak později, jak v 90. letech apod., a kdy k lepšímu a kdy k horšímu. I na to jsou různé názory: jistě se najdou lidé, kteří to, co jiní považují za špatné, pokládají za ideální. Tato knížka je výborná jako novinářské, aktuální, synchronní mapování terénu, do jisté míry i jeho detabuizování a zreálnění. Jako přibližování místa a dějů, ale bez kořenů a širších souvislostí minulých. Na to musíme být opatrní. Projekt jako celek nutno ocenit, a to skutečně „nutno“, protože každá věc, která se takového problému týká, je cenná, je v ní práce, čas a energie. A ta se, jak známo z fyziky, nemůže ztratit, pouze se přeměnit. Kniha je to v podstatě optimistická: ukazuje lokalitu jako fungující organismu s multikulturním obsazením, láká k návštěvě různých podniků, najdeme tu fotografie vábných i méně vábných zákoutí. Nicméně člověka musí napadnout i něco jiného: většinovou populací tu zůstávají Romové různého původu. Mají zde i své Romské muzeum. Jsou vlastně klíčem k tomu, aby se tato lokalita stala lepší a přitažlivější. Romské elity v této čtvrti většinou nebydlí, bohatí Romové sice své lidi někdy podporují, ale to ponechávám na jiných odbornících a socio-psychologických výzkumech, do nichž se asi málokomu chce: ty výzkumy by však nesměly končit na akademické úrovni, ale měly by mít aplikační fázi. A hlavně: chce to ze strany vzdělaných romských elit usilovnou, desítky let trvající komplexně pojatou práci, prostě běh na dlouhou trať. Bez jejich úsilí o romský jazyk a jeho podobu, celkovou kultivaci národa se v této lokalitě a nikde nic podstatného trvaleji nezmění. Je třeba, aby romská inteligence, a té je dnes spousta, splnila svou misi, k níž je předurčena, dělala v jiných podmínkách totéž, co naši čeští a slovenští předkové v 19. století. Jinak jsou všechno jen řeči a příliš drobné krůčky. Jistě by v tom našli podporu nejen státu, ale i konkrétních lidí z majoritní populace. Už se však o tom dnes přestalo mluvit, na pořadu dne jsou jiné otázky. Snad právě tato knížka vzbudí pozornost, snad to budou i praktické ohlasy z romské strany, neboť klíčem k povznesení romské populace jsou Romové sami: za ně to nikdo nevyřeší. Snad najdou v tomto úsilí víc spojenců než dosud.

Ivo Pospíšil