Jiří Janoušek: Byl jsem u toho: Když Lendl stoupal na tenisový trůn, Werich uzavíral svou životní pouť, Hušák vsadil SAZKU do hry o arénu. Práh, Praha 2016.

Autor (roč. 1943) byl a je prominentním českým novinářem. Jméno si udělal v Mladém světě blahé paměti jako reportér, později zaujímal klíčové pozice na Barrandově a hodně publikoval, a to už od 60. let 20. století, třeba o české nové filmové vlně, dokumentární hovory s Janem Werichem, později editoval rozhovory Marka Ebena apod. Je pravda, že se narodil tak trochu se stříbrnou lžičkou v ústech; jeho rodina, zejména z matčiny strany, patřila k elitě, a to posílil ještě sňatkem s dcerou dlouholetého československého premiéra Lubomíra Štrougala. Nicméně to nikterak neznamená, že si svoje úspěchy nevydobyl svou dovedností, talentem, novinářským čichem, do značné míry i nezávislostí a důstojností, k nimž měl možná lepší možnosti a předpoklady než jiní – takto však pokračoval i po roce 1989. Ostatně to potvrzují jeho slova z obálky této knížky: „Těžko říct, co mě na všech těch třech příbězích tak přitahovalo. Werichovo tušení blížící se smrti? Hušákova touha zapsat se do dějin a furiantská potřeba mít ve všem pravdu? Lendlův analytický, přesně kalkulující mozek a odhodlání být pánem svého osudu?“ Zdá se, že tu se postoje autora a jeho „hrdinů“ hodně sbližují: jeho kniha není jen vnějškově atraktivní, ale je zajímavá právě jako soubor příběhů výrazných individualit, o nichž bychom nemohli říci, že byly všeobecně oblíbené, s andělskou morálkou, lidsky bezchybné – někdy právě naopak, leč právě proto se zapsaly do paměti těch, kteří se na svět nedívají černobílými brýlemi. Nejlépe napsaný je myslím příběh Ivana Lendla, je vskutku „vymakaný“; člověk viděný zblízka z netradičních zorných úhlů a v nehvězdných souvislostech, s politickým pozadím, s dalšími lidmi, kteří u toho byli. Ostrý portrét neoblíbeného, drsného hráče, tvrdého k sobě i k jiným, s nesmírnou vůlí, sebevědomím, ale i smyslem pro fair play. Chybí mi tu – pokud jsem pozorně četl – jméno skvělého tenisového trenéra Jindřicha Höhma (zemřel 1989), který mi kdysi o Lendlových počátcích v Galeově poháru vyprávěl. Byl také autorem v zahraničí vydávaných učebnic tenisu, dnes je však v podstatě zcela zapomenut a s ním i řada tenisových trenérů a funkcionářů – asi hlavně proto, že to bylo před rokem 1989 a také že nebydleli v Praze. Aleš Hušák (roč. 1957), v letech 1995–2011 generální ředitel Sazky, jistě kontroverzní člověk složitého osudu. Ale v Janouškově podání je to především ten, který vybudoval známou arénu. Jak to hodnotit? Janoušek to líčí nestranně, aspoň se o to snaží. Ukazuje současně, že za velké peníze se aspoň postavilo něco, co stojí dodnes: za jiné velké peníze se často nepostavilo nic nebo skoro nic. Jak takový portrét a projekt hodnotit? Janoušek předkládá fakta, chladná data, ale neodpustí si nějakou kritickou remarku – na různé strany. Novinář, jaký má být. Poslední portrét stárnoucího Jana Wericha, také plný rozporů, vrhající světlo jaksi ze strany na poslední etapu životní dráhy legendy českého divadla a filmu, osobnosti povýtce politické, jistě i rozporné, ale osobité, s vlastními postoji. Janoušek ukazuje na odvrácené strany jeho rodinného života, na jeho politické lavírování, současně však i na jeho důstojnost. To je to, co myslím Janouška na těchto tak různých osobnostech přitahuje: aniž by je prezentoval jako vzory, aniž by je pranýřoval za některé činy nebo naopak nečinnost, aniž by měl apriorní pohledy, aniž by následoval stádní hlediska, ukazuje životní realitu osobností – a těch zase tolik nemáme. Patří k nim koneckonců i sám novinář Jiří Janoušek – ani takových novinářů není dnes nadbytek, spíše je musíme hledat lupou. Škoda jen, že kniha není opatřena jmenným rejstříkem.

Ivo Pospíšil