Vlastimil Vondruška: Nitranská brána smrti. Hříšní lidé Království českého. MOBA, Brno 2016.

Dříve se říkalo, jak královsky se literaturou živí Michal Viewegh jako snad jeden z mála českých spisovatelů; o českém a hlavně francouzském Milanu Kunderovi na březích Seiny se v tom vůbec nepochybovalo. Po čase se v jejich blízkosti ocitl (neberte to prosím doslova finančně) český historik Vlastimil Vondruška (roč. 1955), který produkuje knihu za knihou. Jsou to knihy přísně historické, poté historické romány, historické detektivky, knihy pro děti a mládež, divadelní hry, sedmidílná sága Husitská epopej – jde tedy o dlouhé desítky svazků: asi tak psal Alexandre Dumas starší blahé paměti. Ať již si o kvalitě jeho děl vědeckých nebo beletristických myslíme cokoliv, nelze mu upřít dvojí: jeho knihy se čtou a prodávají – a hlavně vzbudily až neskutečný zájem o českou minulost, o její osobnosti, události důležité více či méně, slavná vítězství a ještě slavnější porážky: čte se to a diskutuje o tom úporně. Na to Vondruška explicitně poukazuje, zejména na ztrátu historické paměti, což se snaží takto trochu léčit. V jednom rozhovoru uvedl, jak mu nějaký norský známý ukázal, že je třeba být hrdý i na minulost násilnou: co bychom byli bez nelítostných vikingských válečníků na dračích lodích, ti utvořili náš národ: Vondruška takto traktuje husitství; dějiny prostě nejsou učebnicí etiky, víme to o tom, co prožíváme, ale na historii aplikujeme zpětně morální zásady a dnešní zvyklosti. A jestli se přitom dopouští nové mýtotvorby, mu budeme muset odpustit: i ta je totiž součástí dějin. Vondrušku čtou vysokoškolští učitelé, vědci, stejně jako studenti, živnostníci, sedláci či, jak se nyní musí říkat, farmáři, dělníci – pokud dnes vůbec někdo něco čte. Podle posledních statistik byl také nejpůjčovanějším českým autorem, přičemž Viewegh byl až devátý – pokud ovšem na tyto údaje nelze aplikovat známý Churchillův bonmot o tom, že věří jen těm statistikám, které si sám zfalšoval. Dokáže oslovit lidi různých vzdělanostních úrovní, intelektuálního záběru i historických znalostí, přitom píše jazykem kultivovaným, má dobrou syntax a slušnou slovní zásobu, dokáže s jazykem zacházet a má historické školení a kreativitu, které jsou zvláště u beletrie s touto tematikou nezbytné. Tato knížka je psaná hodně lehkým perem, je to historická detektivka a má nebo může mít půvab i pro slovenského čtenáře, ale nejsem si jist, jestli ji přijme. Je o Nitře, kde se odehrává napínavý detektivní děj. Při tažení českého krále Přemysla Otakara II. do Horních Uher proti králi Štěpánovi (Štefanovi, Istvánovi) obsadí české vojsko Nitru, kde se správy města ujímá Přemyslem Otakarem dosazený šlechtic Oldřich z Chlumu. Má za úkol vypátrat relikviář svatého Emeráma, jenž za zmatků kolem bojů o město záhadně zmizel. Je to delikátní záležitost, neboť uherští biskupové touží relikviář „přetáhnout“ do Dolní země, pro Nitru má však neocenitelný význam: z krádeže jsou však hlasem lidu obviněni cizáčtí Češi a hrozí povstání v době, kdy Přemyslovo vojsko postoupilo dále na jih. Oldřich má tedy za úkol zjistit pravdu. Do pátrání zapojuje další své lidi, ale děj je mnohem bohatší: ukazuje strukturu středověkého města ve 13. století, vztahy církevní a světské, župy a města. Autor využil znalostí z „historie všedního dne“, popisuje měšťany různých vrstev, řemeslníky, prostitutky, šenkýře i hříšné církevní činitele a jejich sexuální život, do kterého se Oldřichovi lidé rádi zapojují. I když má sv. Emerám (Haimhram) původ ve Franské říši a je vlastně fransko-bavorského původu, v Nitře, jak známo, jde o nejstarší církevní stavbu na Martinském vrchu, kterou snad roku 828 vysvětil salcburský arcibiskup Adalram. Nakolik se Vondruška trefil do historických reálií (ale co my vlastně víme o té době, i když se historikové snaží), nakolik jde o uměleckou licenci, výmysl, domýšlení, nevím. Určitě by však stálo za to si tu knížku přečíst. Nejde o vrcholný umělecký zážitek, ale o výživnou četbu, při níž cítíme jakýsi klid, takový jako třeba u dobré anglické detektivky, u krbu v Baker Street. Je to svět sice násilný, ale za ním je jistota řešení a dobrého konce, jistota, která nám dnes v realitě i v umění chybí. Samozřejmě je to idealizace, ale milá. Nakolik však budou reáliemi nadšeni znalci středověkého Slovenska nebo přímo Nitry, lze se jen dohadovat.

Ivo Pospíšil