Mikuláš Bakoš a moderná literárna veda. Ed. Dušan Teplan. Filozofická fakulta Univerzity Konštantína Filozofa v Nitre, Nitra 2016.

Semiotika literatúry. Zostavil Dušan Teplan. Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Nitra 2015.

První kniha je užitečná a podnětná: soubor studií, ale také editorem Dušanem Teplanem pořízená bibliografie a kalendárium života špičkového slovenského literárního vědce. Nevím, nakolik byl osamělým běžcem, jak ho pojímá v úvodním eseji Zuzana Bakošová-Hlavenková, jeho dcera, ale faktem je, že kdo je originální a příliš svým dílem a činností vyčnívá, může takovým být nebo se tak alespoň cítit. Sám původ a místo narození a působení M. Bakoše jsou příznačné: Oděsa v předvečer první světové války, Ruská říše, německo-slovenská rodina, poté Bratislava, Praha, nadrealismus, ruští formalisté, strukturalismus, „knihovna snů“ a potom běh mezi různými překážkami a dělání kompromisů, a těch nebylo ani v Bakošově případě málo. S J. Felixem spojuje Bakoše autor fundamentální studie Ladislav Franek, Anna Valcerová zase vyzvedává některé nosné momenty jeho díla, hlavně teorii verše a historickou poetiku. České příspěvky přinášejí fakta, která mají doplňující a srovnávací charakter (Mukařovský), ale Bakoše bych přece jen viděl jinak než jako žáka Mukařovského, je to hodně české, i když se to opírá o určité skutečnosti: Bakoš měl vlastní vývojovou trajektorii a ačkoliv se jejich osudy podobaly, bylo to spíše v té horší části jejich životů, kdy se museli lecčeho, byť formálně, vzdát. Dalším aspektům Bakošova díla se věnuje Martin Štúr ve studii o Bakošově práci Vývin slovenského verša v dějinách vědeckého, uměleckého a filozofického myšlení na Slovensku. Škoda, že jinak podnětná studie o ruském formalismu na Slovensku v souvislosti se známou edicí M. Bakoše z pera Róberta Gáfrika neprobírá ruský formalismus hlouběji, podrobněji a historičtěji a v širších souvislostech: tam bychom narazili na mnohem zajímavější výklad Bakošův v kontextu mezinárodního významu tohoto jevu, který nebyl významný jen jako předdveří strukturalismu, jak se někdy mylně soudí, ale měl svůj autonomní, autochtonní význam. Myslím, že není přesné spojovat ruský formalismus bezprostředně s českým strukturalismem, jsou tu i jiné zdroje, jak kdysi dávno ukázal už Oleg Sus, ani s jeho slovenskou variantou, jak se o to v minulosti pokoušeli. Šlo podle mě přece jen o podstatně jinou metodologii vycházející z jiných kořenů, i když německá formistická linka byla zjevná. Překvapený jsem z toho, že se zde nikde ani nemihne postava Reného Wellka (1903–1995), jenž je při výkladu těchto okruhů nepominutelný. Eva Tkáčiková přispěla dobrou studií o Bakošovi a textologii.

Druhá část knihy je věnována dokumentům obsahujícím kromě již zmíněné bibliografie a kalendária také literaturu o M. Bakošovi, fotografie a partie z korespondence a vzpomínky na M. B., dokonce básnické ohlasy (Rudolf Fabry, Štefan Žáry aj.), což je vzhledem k Bakošovu nadrealistickému angažmá přirozené, partii o sporech o Teorii literatury a různé okruhy, jimž se Bakoš zabýval, poznámky a vysvětlivky a jmenný rejstřík. Jako každá kniha i tato je určitým výkladem díla významného slovenského literárního vědce, který zasahoval i do proudící literatury: právě to mělo být zastoupeno asi výrazněji, totiž Bakoš a konkrétní literární tvorba, nadrealismus a vztahy k českému surrealismu. Nemám rád apodiktická tvrzení a „vševědoucí“ a prorocké formulace, které tu také někde čteme; naopak tu zeje mezera ve sféře literární komparatistiky a genologie, důležitých aspektech Bakošova díla, ale to jsou jen drobnosti v celkovém kladném vnímání sborníku. Snad tato reflexe literárněvědné minulosti Slovenska bude pokračovat a otevře se i jiným názorům a znalostem.

Ani druhá knížka nemůže postavu Mikuláše Bakoše pominout. Objevuje se jen průběžně, ale je tu, nehledě na sebestřednost některých autorů, kteří se často zabývají vskutku elementárními otázkami, ty jsou však obvykle nejtěžší, ale nedávají nové odpovědi. Někteří se zase vracejí k fixním ideám svých pozdních vědeckých učitelů, jiní expurgovaně vykládají dějiny některých vědeckých škol. Naopak velmi přínosná a kultivovaná je studie sestavovatele Dušana Teplana o literární sémiotice v počátcích slovenského strukturalismu a zde má Bakoš také své slovo, ovšem některé uváděné práce už zdaleka tak relevantní nejsou. Hutný je příspěvek Zoltána Rédeye o semiotice lyriky, kvalitní jsou zejména příspěvky z druhé části svazku, mj. Igora Hochela, Krisztiána Benyovszkého aj.: najdeme tu rozbory románu Antona Baláže Len jedna jar, povídek Petra Jaroše, o sémiotice punku apod. K nim se připojuje Zamborova stať z první části sborníku o Kraskově básni Zmráka sa… a Krčméryho Balady, Gavurova Forma básne ako nositeľ významu a zvláště text o sémiotice jako základu sociologie překladu (Igor Tyšš). Určitý okruh autorů v podstatě vyznávajících stejné nebo podobné metodologie je silou sborníku, ale současně jeho slabostí: chybí tu výraznější, třeba i polemická konfrontace. Snad příště.

Ivo Pospíšil